Sušil 1208 | Peřiny peřiny

30 words

Sušil 1208 | Peřiny peřiny (100%)
Peřiny, peřiny, mý milý peřiny! Už my vás vezeme do cizí dědiny. Nejednó maměnka, nejednó zdřímala, než ona dcerušce peřiny schystala. Matička zdřímala, tatíček posvítil, aby své dcerušce peřiny nalíčil.

Sušil 1691 | Byua vojna byua (64%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)

Sušil 0297 | Přeneščasná cizí máti (40%)
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.

Sušil 1679 | Panimamo švarnú dceru máte (39%)
[: Panimamo, švarnú dceru máte, :] [: ale že jí doma nemíváte, :] zle je. Dyby ste ju doma mívávali, chlapci by k vám za ňú chodívali, zle je. Vaša dcerka, ona doma není. Ona pleje rozmarýn zelený. Než ona ho záhonek vypleje, nejedno sto husarů přejede. Husarenko, husarenko malá, pojeď s nama, s nama husarama. Než bych měla s husarama jeti, volila bych do vody skočiti. Do tej vody, do tej hlubočiny, kde jsou ryby samy divočiny.1) Viděla sem krev v kolaji běžet a husarky porubané ležet.

Sušil 1667 | Belegrad Belegrad (38%)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.

Sušil 1305 | Nežeň se synečku (37%)
Nežeň se, synečku, do cizí dědinke, a šak máš v Obřanech dost hezký panenke. Ožeň se, synečku, do svýho místečka, bode ti to chválit tvá stará matička.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (36%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (35%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!

Sušil 0351 | Ta uninská rola (34%)
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.

Bartoš 1901 / 0002d | Ach už sem zešéł cełú Moravu (34%)
Ach už sem zešéł cełú Moravu po Trenčín, po Trenčín, ešče sem neměl takéj gałánky [: jak mám včiľ,:] [; jak mám včiľ.:] Přeleťél ptaček přes javorníček škubáł tam mech, mech, mech, ach to ten ptáček, švarný zpěváček na peľech, na peľech. Zadała mamka svoju dcerušku do cizí krajiny, jak ju zadała, jí zakázala: ať k ní nechodí. Maměnka stará, dyž ráno stała ľeľuju zaľévať, kšo, kšo, kšo ptáčku, małý zpěváčku, złomíš mně ľeľuju. Dobře vám, mamko, dobře vám było ľeľuju zaľévať, aľe mně je zľe v cizí krajině ze złým mužem bývať.

Sušil 0213 | Dcera matku prosila (34%)
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.