Smutný 15/011 | A kdo ta k nám jede

9 words

Smutný 15/011 | A kdo ta k nám jede (100%)
A kdo ta k nám jede, má koníčky hnědé

Sušil 0207 | Stala se v Pilšču novina (98%)
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.

Erben 5/397 | Až já odtud pryč pojedu (97%)
Až já odtud pryč pojedu přes ten zelenej sad, ohlídnu se na vše strany, kde jsem bejval rád; kde jsem já rád bejvával, hezké holky miloval: nynčko musím mašírovat, nechat milováuí. Můj koníček z hnědá vraný pode mnou skáče; má panenka černovoká žalostně pláče: Mlč, má milá, mlč neplač, nemůže to bejt jinač; dá-Ii pán Bůh, vrátím-li se, shledáme se pak zas.

Sušil 1708 | Ta kyjovská brána (97%)
[: Ta kyjovská brána pěkně malovaná, :] [: kdo ju vymaloval, :] barvy nešanoval. Vymaloval na ní štvero koní vraných, vymaloval ješče černojoké děvče. Žádný nezabrání ptáčkovi lítati, jak mně zabraňujú děvče milovati. Vymaloval taky koníčka hnědého, on si ho osedlá, sedne si na něho. Teče voda, teče, po ní ryby skáčú, pověz mně, má milá, proč tvé oči pláčú. Pláčú ony, pláčú pro svého synečka, vzali ho na vojnu, dali mu koníčka.

Erben 5/180 | Za naší todolou (94%)
Za naší stodolou hnědá se pase: až se tam napase, potáhne zase.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (6%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 0310 | Seděl jeden vězeň (6%)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.

Sušil 0361 | Vandrovala Kačenka (6%)
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (6%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Sušil 0329 | Šla Dorna pro vodu (6%)
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.