Sušil 1983 | Dyž naší mlátili já sem si

29 words

Sušil 1983 | Dyž naší mlátili já sem si (100%)
Dyž naší mlátili, já sem si ležel, oni šle k snídaní, taky sem běžel. Copak ty běžíš? Dyťs ty nemlátil, Dyž juž su na cestě, juž se nevrátím.

Erben 5/198 | Kopali vorali (77%)
Kopali, vorali, já ještě ležel: zpívali, vejskali, já taky běžel. Kopejte, vorejte, já už nemůžu: zpívejte, vejskejte, já vám pomůžu. Naši už mlátili, já eště ležel; voni šli k snídaní, já taky běžel. „Proč běžíš k snídaní, vždyť jsi nemlátil?“ Když už jsem na cestě, už se nevrátím!

Bartoš 1901 / 0975 | Šle děvčátka na trávo (23%)
Šle děvčátka na trávo, aj, šle děvčátka na trávo to do líšenskýho hájo. [: Viděli tam synečka, aj! :] pásl vranýho koníčka. [: Jedna přišla, hned žala, aj! :] ta drohá přišla, plakala. [: Nežeň milá té tráve, aj! :] nebodó ti jo žrat kráve. [: Proč pak be jo nežrale, aj! :] deť mně maměnka kázale.

Sušil 1865 | Šle dvě kvasničkuvý (23%)
Šle dvě kvasničkuvý [: do Chrlic, :] nalívale vodo díravém škrambalem [: do kvasnic. :]

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (6%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Sušil 0340 | Stojí limba stojí (6%)
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.

Sušil 0341 | Osiřelo dítě (5%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.

Sušil 1152 | Už jsi ty Aničko (5%)
Už jsi ty, Aničko, už jsi ty roznaša, už sme ťa dovedli domů od sobáša. Ja, cože’s ty puakaua, dyž ťa sobášili? Bodaj’s ty mysleua běžat za inými. A já sem sa báua tej tvojej mateře, dyž ona má jazyk ze samej ocele. Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, šak ona ten jazyk do roka zedere. »A dyž ho zedere, dá ho oceuovat a mně nebožátku bude ubližovat.« Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, dyž ti neco poví, dáme ju za dveře. Já bych sa, Janíčku, Pána Boha báua, dyby tvá maměnka za dveřama stáua.

Sušil 1482 | Hý koníčku hý můj vraný (5%)
[: Hý, koníčku, hý, můj vraný, :] vynes ty mě ven z Moravy. Dám ti ovsa mláceného a senečka sečeného. Teprův mně chceš ovsa dávat, když nemožu hore stávat. Měls galánku o tři míle, jezdívals k ní pořád na mně. Dvě, tři míle na mně běžíš, div mě párú neudusíš! Vyvedeš mě na trávníček, smekneš se mne kantárýček. Nech mě snijú straky, vrany, nebudeš mět žádné hany.

Černík 1908 / 033 | Čja že je to (5%)
Čja že je to bielá scena, celá krvú dostriekaná, čo sa chlapci bili pre dva rozmarýny? A vy, chlapci, něbíce sa, prídztě zajtrá večer zasa, rozmarýnku, vám dám, ešče v zahradce mám. Jak sa chlapci dovedzeli, na rozmarýn prileceli, vytrhali ho moc, keď bola cmavá noc. Ale dzievča němeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, išla na žalobu, že má hrubú škodu. Ale dzievča nemeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, že jéj vytrhali rozmarýn zelený. Ale rychtár ten němeškal, cedulenku hněc napísal, poslal po ulici, hdze sú švarní chlapci.

Sušil 0345 | Šlo děvčátko pro vodu (5%)
Šlo děvčátko pro vodu, pro voděnku studenú. Došel pán, rozbil žbán, trala, trali, rozbil žbán. Děvče hned nemeškalo a za pánem běžalo: Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí; za ten žbán dukát dám. Děvče dukát nechtělo, jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán dům ti dám. 1) Děvče domu nechtělo, 2) jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán sebe dám. Děvče hned dom běžalo a na máti volalo: Ráda jsem, našla jsem. Ztratila jsem, našla jsem, rozbila jsem, ráda jsem. Za ten žbán pána mám.