Erben 2/351 | Ach vyletěl je z hory pták

28 words

Erben 2/351 | Ach vyletěl je z hory pták (100%)
Ach vyletěl je z hory pták: ach proč pak jsi ty, má z nejmilejší, smutná tak? „Kterak nemám smutná býti: když je mně usnul můj znejmilejší do smrti!“

Sušil 1308 | Před našíma stojí kalina (92%)
Před našíma stojí kalina, na tej kalině malina. Trhala je ji Františka svejma bilejma rukama. Přiletěl je k ní z hory pták; co seš, Františko, smutná tak? Jakpak nemám smutná bejti, usnul mně milej na klíně. Budila sem ho polehoučku, dávala sem mu hubjičku. »Zdál se mně o tobě ljibý sen, že sem k oltáři s tebou šel.«

Bartoš 1901 / 0819 | I usnul jsem pod stromečkem (86%)
I usnul jsem pod stromečkem, byla malá chvílčička. Zde jsem spatřil rasidenci, kde přebývá Matička. Probudím se a uhlídám Marie krásný obraz: Pojďte ke mně, milé děti, já Syna prosím za vás. Tu jsem radostí naplněn, přednáším to všem lidem; poďme Matku Krista prosit, ať do bídy nepřijdem. Ty jsi Krista Pána matka, kdo tě věrně požádá, ze všech bíd a protivenství pomáháš věrně ráda. Panny, poďte, vínky vijte, darujte je Matičce, ’ a to pobožný růženec, modlete se ze srdce, A co pak vy, mládencové, Marii darujete? čisté srdce, Krista matce s ochotností věnujte. Vy sirotci opuštění, na vás je těžko hledět, nech kdo, jak chce souží těžce, všecko musíte trpět. A vy vdovy opuštěné, vy nemáte zastání, poďte s mládenci, pannami — do Křtin k Panně Marii. Prosme Boha, manželové, by se ráčil smilovať, naše dítky i příbytky ode zlého zachovať. Popros Syna, Matko milá, když budu míť z světa jíť, abych se moh z hříchů vyznať a tvé jméno oslaviť.

Sušil 0540 | Chodí hlásný po dědině (84%)
Chodí hlásný po dědině, [: vesele si prozpěvuje, :] Krista Pána zvelebuje. Ach, mlč, hlásníčku, nespívý, neb mně usnul můj rozmilý na mých rukách pěkných, bílých. Neráda bych ho zbudila, neráda mu snu zrušila, by ho hlava nebolela.

Smutný 22/038 | Hajný v lese usnul Dunaj da (83%)
Hajný v lese usnul, Dunaj da

Erben 2/488 | Co ty ptáčku jeřabáčku (11%)
Co ty ptáčku jeřabáčku nade mnou lítáš? jakou neseš mi novinu, že tak štěbetáš? „Nesu, nesu ti novinu, nesu tobě zlou: že tvůj ze všech nejmilejši chodi za jinou.“ Když si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám; smutku pro něj neponesu, ani ho nemám. Proč pak bych já smutná byla a se soužila: když jsem hocha takového ráda pozbyla!

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (10%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Bartoš 1901 / 0766 | Před naším oknem kaľina (10%)
[: Před naším oknem kaľina, :] [: na téj kaľině maľina. :] [: Přiľeťéł na ňu z hory pták: :] [: proč si, má miłá, smutná tak? :] [: A proč bych smutná nebyła, :] [: dyž sem miłého ztratila. :] [: Była sem s miłým v hajině, :] [: usnúł ně sładce na kľíně. :] [: On modré oči otevřéł, :] [: a svým pohľedem na mně, zřéł. :] [: Zdáł se ně, miłá, divný sen, :] [: že sem tě védł z domu ven. :] [: Muzika hráła veseľe, :] [: až zme se octľi v kosteľe. :] [: V kosteľe ołtář, sama zář; :] [: ešče jasňéjší tvoje tvář. :]

Erben 2/306 | Lítej ptáčku lítej (9%)
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (9%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Bartoš 1901 / 0594 | O łásko forteľná proč ňa mámíš (9%)
O łásko forteľná, proč ňa mámíš [: a moje srdenko :] smutně trápíš? Dycky's ně ríkávał, že budeš můj, [: abych ti já dała :] šáteček svůj. Aľe já dobre vím, že nebudeš, [: darmo můj šáteček :] špínit budeš. Dyž sem si ťa nevzał za ženičku, [: včiľ si ťa vyvoľím :] za družičku. Za družičku tobě nemožu stát, [: nemohła bych pro płač :] vínka podat. Pro płač vínka podat, k oltáru jít, [: pro fałešnú łásku :] mosím umrít. Ľesti* já pro łásku umrít mosím, [: ešče ťa, šohajku, :] za to prosím. Abys pri méj smrti sám pri mně stáł, [: a mé čérné očka :] zatłačovał. A potom rozpáľił, rozžał svíčku, [: pomodľił sa za mňa, :] za dušičku. A potom rozpáľił ty dvě svíce, [: vymaľovał na nich :] mé, tvé srdce.