Erben 2/503 | Co pak si myslíš

25 words

Erben 2/503 | Co pak si myslíš (100%)
Co pak si myslíš, že já se nevdám, když já hedbávnej fěrtoušek nemám? jest-li ho nemám, já si ho zjednám: tobě se přeci podvádět nedám!

Erben 2/507 | Však jsem to Jeníčku (43%)
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.

Erben 2/804 | Na krátce na dlúze (29%)
Na krátce, na dlúze že já se nevdám, že já damaškovej živůtek nemám; est-li ho nemám, já si ho zjednám: tobě to, holečku, na truc hudělám!

Černík 1908 / 046 | Pásol Janko (29%)
Pásol Janko dva voly na zeleném, libizija..., úhori. Přišli k němu hajníci, svjatodušní, libizija..., zbojníci. Daj nám, Janko, halenku, vypásol's nám, libizija..., jarinku. Já vam halenky nědám, radšej s vami, libizija..., sa zjednám. Tak sa oni jednali, až Janoška, libizija..., zabili. Leží Janko zabitý, nědaleko, libizija..., pažici. A hdo nad ním narieká: otec, máci, libizija..., frajerka.

Erben 2/264 | Za našima humny (22%)
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!

Sušil 2078 | Jede Kudrna okolo Brna (21%)
Jede Kudrna okolo Brna, potkala ho tam jeho rozmilá. Kampak jedete, pane Kudrno? Vezu kolomaž nekam za Brno. Já pudu s vama, pane Kudrno, vyprovodím vás na starý Brno. Moje rozmilá, od voza jděte, ať si fěrtoušek nepomažete. Já sem dnes ráno kola namazal, by mně přes Brno vozejk nevrzal.

Erben 2/200 | Stála na potoce (21%)
Stála na potoce v modry šněrovadce, a měla sukničku popelavou, šáteček růžový, fěrtoušek kmentový: bylo to děvčátko k milování!

Erben 2/772 | Co pak ti naši dělají (5%)
Co pak ti naši dělají, že se mně ženit nedají? Mně je tak ženy potřeba, jako formánku nevěra. Forman si přeci pomůže, mně pomoct žádnej nemůže!

Erben 2/128 | V tej naši zahrádce (5%)
V tej naši zahrádce pěknej ptáček skáče; klekání zvonějí, lidi se modlejí: jdi už domů, chlapče![20] „Já domů nepudu, já tu ještě budu: jen malou chvilčičku, až mně dáš hubičku, potom domů pudu.“ Kolem, holka, kolem, pod tím panským dvorem, kolem jsem obešel, přeci jsem nenašel mej panence roven.

Erben 2/060 | Červená růžičko (5%)
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.

Bartoš 1901 / 1041 | Svaté Jene Nepomucké pros za nás (5%)
Svaté Jene Nepomucké, pros za nás, e s tó svató Kateřenó zachraň nás, nebo se nám jož zle vede, pošlete nám pomoc z nebe na te naše páne, zlomte jim hrtáne. Správec ráno bjehá, hřeši po dvoře, napřed vežhral jož žbán vína v komoře, a jak k němu sedlák vkročí, tak se mo jož hlava točí, to ho začne proklínat, vezma hulko biřmovat. Pudkrabi je cezozemec z Moščenic, dež k nám přešil, ani nemněl pár střevic, jak on se vám včelka boči, a rosol mo teče z oči, je pes zobaté, glgon proklaté. Na robotě s karabáčem tancoje a té chase po zádech s ňém bobnoje, ješle mo nekdo zavrči, tak ho šmikne, až zabrčí, zavolá hned drába, dá mo mastit záda. Na drába já ani nechco žalovat, déte si ho rači zrovna malovat, jož si ho čert poznamenal, rožkama ho obdaroval, on mo neonde, sám k němo donde. Ten pan hrabje só tak zrovna jak oni, každé krécar jož mo zdaleka voni, jdeš-le k němo žalovat káže tě osla osedlat; nezaplatiš hned, mosiš na něm jet. Ve Dřimale ste podmistrem toli let, přece čerta rozomite, leda klet, tolkrát ste do Brna chodil, přeci ste nic nevesódil, moc ste otratil, nic nezaplatil. To trampoto jož dyle snyst nemužem, rač k našemo Jozifkovi me pudem, on nám zajista pomuže, hodi te kloke do lože e s tém Dřimalem, šak je čert po něm. Svaté Jene k té psotě nic neřikáš a nám našo kužo odřit rač necháš; co sme tě naprosele, ten tvuj oltář okrášlele, a te přeci spiš, nás neveslešiš!