Erben 2/805 | Stála je v zahrádce

23 words

Erben 2/805 | Stála je v zahrádce (100%)
Stála je v zahrádce v pěkné šněrovačce, a sukničku měla štráfovanou, tvářičky jak plena, čepeček s pentlema: bude z tebe, holka, hezká žena!

Erben 2/234 | Stála na zahrádce (77%)
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.

Sušil 0875 | Aj synečku synečku (15%)
Aj, synečku, synečku, máš pěkný černý voči, když se na tě zpomenu, srdce ve mně poskočí. Má tvářičky červený, voči jak fialenka, ani mu néni rovná v tech Medlanech panenka. Voči jak fialenka, tvářičky jak růžičky, nesmí on k nám chodívat, bránijó mu rodičí. Zbraňuje mu matička, zbraňuje mu tatíček, aby on k nám nechodil ten švárný šohajíček. Měli ste mu zbraňovat spíš, než k nám počal chodit, ale včil už nesmíte jeho srdečko ranit. Jeho srdce raněné je tvrdé jako kameň, moje upřímný slova, ty mu ležijó na něm.

Erben 2/195 | Červeny bíly (14%)
Červeny bíly, to se mně líbí, červeny bíly to já mám rád: červeny tvářičky a bíly ručičky, hezoučky děvče to já mám rádi

Erben 2/438 | Mně se mně se mně se (14%)
Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že moje milá modré oči má; mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že modré očičky má; modré očičky, růže tvářičky, bílé ručičky, pěkné střevíčky: mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že Andulka bude má. Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že mně má milá není upřímná; mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že je ke mně falešná: modré oči má – mne si nevšímá; bílé ručky má – jinší objímá: mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že jiného v srdci má. Škoda je tě, děvče, že mé nebudeš, že ty jiného těšívat budeš; škoda je tě, děvče, že mé nebudeš, že jiného miluješ! moje toužení, dobré mínění: všecko se mi teď v žalost promění! škoda je tě, děvče, že mé nebudeš, srdce mé zarmucuješ.

Erben 2/759 | Rostou rostou rostou (14%)
Rostou, rostou, rostou konopě za cestou, a jsou pěkné zelené; mezi nimi roste černooké děvče, až vyroste, bude mé. Můj synečku mladý, poslechni mé rady, zanech toho ženění: oženíš se jednou, tvářičky ti zblednon, krása se ti promění. Přídavek: Přijdou na tě platy, kontribuce, mlaty, na robotu musíš jít: nepůjdeš-li jednou, drábi tebe zvednou, ještě budeš holí bit.

Erben 2/554 | Kdo by tě má milá (14%)
Kdo by tě, má milá, nemiloval, vždyť jsi ty, jak by tě vymaloval: červené tvářičky, bílé tělo – jako by z komína vyletělo!

Erben 2/361 | Těš se můj holečku těš! (14%)
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“

Erben 5/367 | Neřek jsem dnes tejden (14%)
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.

Bartoš 1901 / 0556 | Měla sem já synečka (14%)
Měla sem já synečka, měl oči jak filajenka, nebyla mu ve světě žádná rovná panenka. Oči jak filajenka, tvářičky jak růžičky, on k nám nesmí chodívat, zbraňujó mu rodiči. Zbraňujó mu maměnka, zbraňujó mu tatíček, on k nám nesmí chodívat, ten švarný šohajíček. Měli ste zabraňovat spíš než k nám začal chodit, a včil mu nezbraňujte, mé srdečko nermuťte.

Erben 2/437 | Kdož by tě Mařenko nemiloval (14%)
Kdož by tě, Mařenko, nemiloval, když jsi tak, jak by tě vymaloval, červené tvářičky jako růže, nikdo ti odolat nemůže: ach škoda, škoda jen, že svoji nebudem, má zlatá Mařenko, Mářo! Mařenko roztomilá.