Sušil 2149 | Na svatého Blažeje

56 words

Sušil 2149 | Na svatého Blažeje (100%)
Na svatého Blažeje památka se činí a to se všem oznamuje, který o tom neví. My pak, malí žáčkové, chodíme pospolu, abyste nám něco dali dnes k našemu stolu. Svatý Blažej zas to vám všecko vynahradí, dejte masa nebo hrachu nebo trochu soli. Jestli žáčka nemáte, na papír nám dejte, jedným grošem nebo dvúma málo schudobnete.

Sušil 2150 | Na svatého Řehoře (34%)
Na svatého Řehoře památka se činí, svátá církev všeobecná po všem světě nyní. Kdo své dítky miluje, vede jich k dobrému a posílá jich do školy, ať se učí tomu. Nejprvé Boha znáti, Stvořitele svého, víru svátou rozmnožovat dle rozkazu jeho. Pak-li žáků nemáte, na papír nám dejte, jedným grošem nebo dvouma málo schudobnete. Však vám Bůh nahradí, dá vám požehnání a po smrti věčnou radost v nebi přebývání.

Bartoš 1901 / 1078 | Na svatého Řehoře památka se činí (24%)
Na svatého Řehoře památka se činí, lidům se to oznamuje, který o tem neví. Pakli nám nic nedáte a nás rozhněváte, všecke hrnce vám pokločem, co v polici máte.

Sušil 0174 | Ach můj Bože z nebe (12%)
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.

Bartoš 1901 / 0541 | O rodičé o rodičé (12%)
O rodičé, o rodičé, nebraňte ně! Trebár je chudobná, aľe je šikovná, bude moje. Ľíto-ľi vám mně tak mładé děvče dati, dajte ju do škoły já půjdem do vojny bojovati. Tam v téj škoľe, tam z ní bude hodná žačka; a já na téj vojně, potěšéní moje, za vojáčka. Esľi ně tam na téj vojně nezabíjú; tak ně ju chovajte, žádnému nedajte, moju miłú.

Sušil 0907 | Šebišovske pole (8%)
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.

Erben 5/206 | Zdali nám panenky povíte (8%)
Zdali nám, panenky, povíte, kam na travičku chodíte? „My dobře víme, a nepovíme, kam na travičku chodíme. Chodíme na ni do peren, roste tam travička s jetelem: my dobře víme, a nepovíme, kam na travičku chodíme.“ „Zdali nám, mládenci, povíte, kde svy koníčky brodíte?“ My dobře víme, a nepovíme, kde svy koníčky brodíme. Brodíme my je v Dunaji, jenom jim ouška koukají: my dobře víme, a nepovíme, kde svy koníčky brodíme.

Erben 5/205 | Kýž vy mně děvčátka (8%)
Kýž vy mně, děvčátka, povíte, kam na tu travičku chodíte? „Chodíme my na ni do březí: je tam dost tra vičky, až leží.“

Sušil 0684 | Na košatej jedli (8%)
Na košatej jedli dva holubi seďá; ludé jim záviďá, že sa rádi viďá. Ludé, milí ludé, nezáviďte toho! Jaká to pěkná věc, kdo miluje koho! Milovali sme sa jak holubů pára, a kdo nás rozvedel, nech ho Pán Bůh skárá. Byla láska, byla mezi nama dvúma, jaká už nebude mezi tisícama. Chodila, chodila po zeleném háju, kapaly jí suzy od velkého žalu.

Bartók III 1306b | Mala som frajeríka pred dvuma tĺžňi (8%)
Mala som frajeríka pred dvuma tĺžňi

Erben 7/007 | Poslyšte panny (5%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.