Erben 5/365 | Už jsou vojáci

21 words

Erben 5/365 | Už jsou vojáci (100%)
Už jsou vojáci za Čimelici: zavázali mně pentličkou vlasy, pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem miloval každej den jinou.

Erben 5/290 | Hory a lesy (100%)
Hory a lesy, má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vzali mě mocí, má milá, v noci, neměl jsem u sebe žádné pomoci. Na bubny tloukli, muzika hrála; já jsem pryč odcházel, má milá spala. Lidi se ptají, komu to hrají, komu to tak smutně koně sedlají? Nic se neptejte, jen vy mně hřejte, jen vy mně tím spíše koně sedlejte.

Erben 5/367 | Neřek jsem dnes tejden (89%)
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.

Erben 3/011 | Vdávat se mám (45%)
Vdávat se mám a já nechci, musela bych chodit v bílým čepci. Mámt já vlásky kadeřavy, růžovon pentličkou proplítany.

Sušil 1932 | Ouvej cigán což on vzdychal! (43%)
Ouvej, cigán, což on vzdychal! Zavázali cigánovi voči, aby nešel za cigánkó v noci. Ouvej, cigán, což on vzdychal! Zavázali cigánovi obě, aby nešel za cigánkó ve dně. Ouvej, cigán, což on vzdychal! Povídalo cigánovo děvče, že on chodí za cigánkó ješče.

Erben 2/278 | Měla jsem holoubka (12%)
Měla jsem holoubka v truhle zavřeného, on mi však uletěl do pole šírého. Do pole šírého na zelenej doubek; tam sobě zahoukal můj zlatej holoubek. Nehoukej, nebroukej, můj zlatej holoubku; nedělej svej milej většího zármutku! „Já jí ho nedělám, dělá si ho sama; když já nejsem doma, s jinšími sedává. Já jí koupil pentli barvy proměnavé, by si proplétala vlásky kadeřavé. Já jí koupil jinou, a to pěknou bílou: by pamatovala, že byla mou milou.“

Erben 3/056 | U oltáře klekla (12%)
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!

Sušil 1638 | Dycky mně bývalo (11%)
Dycky mně bývalo veselé vyjití, a včil mně zarostla cesta modrým kvítím. Stezka modrým kvítím, bílou jetelinou, všecí mně zbraňujou chodit za děvčinou. »Pověz mně, synečku, kdo tobě v čem brání?« Zbraňujou, zbraňujou ti perštenští páni. Oni na vojáka mě odvesti dali, že mně budou svědčit véložky červený. Véložky červený, pojedu na koni, spomenež, má milá, na mé milování. Na mé milování, na mou věrnou lásku, až já si povedu koňa na řetázku. Koňa na řetázku, po straně palásek už jsem se oženil beze všech ohlášek. Já jsem se oženil, a ty ses nevdala, na koho, má milá, na kohos čekala? Na tebe, synečku s modréma očima, byla bych pro tebe do vody skočila.

Erben 2/357 | Loučení loučení! (11%)
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.

Erben 5/398 | Alou alou! zahrajte mně (10%)
Alou, alou! zahrajte mně hodně z vesela, že mně moje nejmilejši vodpověděla: z toho si nic nedělám, klobouk na stranu si dám; proto že jsem švárnej jonák, sobě zazpívám! Zelená je švárná barva, lásky barva je; černovoky děvče hezký už mne miluje: upřímně mne miluje, štěstí mnoho slibuje, až se domu z vojny vrátím, že bude moje. Já už sedím na mém vraném, vraném koníčku; přiveďte mně, kamarádi, mou holubičku: ať se se mnou rozžehná, bílou ruku mi podá, přes pole mne vyprovodí holubička má.

Erben 2/368 | V okýnku stála (10%)
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.