Erben 9/006 | Kdo v Boha doufá

38 words

Erben 9/006 | Kdo v Boha doufá (100%)
Kdo v Boha doufá, ten sobě nezoufá: chudobu i zboží přijímá za dar boží. Vytesáno písmem gotickým, tak nazvaným, 15 věku na kamenné obrubě hlavního vchodu hostince „u Černého koně“ v Hradci Králové, nyní však omítkou vápennou hustě pokryto.

Sušil 0430 | A dybych ja smutny vědzěl (44%)
A dybych ja smutny vědzěl, jak je v moji krajině! Esli se tež ma milenka, esli o mne frasuje. Mam ja doma dvuch holubků, pošlu s pismem jedneho, esli už tež ma milenka, esli už ma ineho. Holubeček s pismem stoji, ona mu něodvira, enom sobě bilu šatku černe oči ucira. Nělituj že, ma dzěvucho, tej svojej urody, bo sem ja tež nělitoval chodić přes ty zahrady.

Sušil 1167 | Fukaj větře z Podolé (22%)
[: Fukaj, větře, z Podolé, :] zroň jabličko lebo dvě. Zronil jedno jediné, aj to bylo červivé. Požčaj, milá, nožíčka, nech vykrojím červíčka. Jak ponajprv zakrojil, nožíček sa přelomil. Někde přidávají: Bude jarmak v Libavé, bude nožéček nové.

Sušil 1166 | Z tejto strany Dunaja (22%)
Z tejto strany Dunaja stojí linda zelená. Sedí pod ňú má milá, češe své zrůstlé vlasy. Mé pěkné husté vlasy, nepláchnete, kde chcete. Jak ste prvé pláchaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé černé oči, neshlednete, kam chcete. Jak ste prvej shlédaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé bílé ruce, nesyhnete, kam chcete! Jak ste prvej syhaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé bílé nohy, neskočíte kam chcete. Jak ste prvej skákaly, dyste slobodné byly.

Sušil 0932 | Ty březovské sady husté (22%)
Ty březovské sady husté, ty březovské dzjevky tusté. Také tusté jako duby, to sa mi, dzjevča, nělúbí. Lopenické sady rjedké, lopenické dzjevky cjenké. Také cjenké jako trsci, ohýbajú sa mi v hrsci.

Sušil 2349 | U Dunaja šaty prala plakala (18%)
U Dunaja šaty prala, plakala, své myšlénky na šohaja skládala. Ja, co bys ty šaty prala, to je nic, ale plačeš a naříkáš, to je víc. Neplaču já, můj šohajku, za nikým, jenom za tvým slubováním velikým. Dycky si mně, můj šohajku, sluboval, a včil si mia v mém srdečku oklamal. Keď si vezmeš pannu jinú, vezni si, a keď s ňu půjdeš na sobáš, zpomeň si. Ja, keď půjdeš přes ty schody kamenné, zpomeň sobě na srdečko raněné.

Bartoš 1901 / 0734 | (18%)
1. Zapomen, šohajku, zapomyénaj, pred naše okyénko nechodziévaj, pred naše okyénko nenje cesta, neny som panenka, ľež nevesta. Jako ta, má miłá, zapomenem, ked je mé srdenko jako płamen, ono ve mne horí ve dne v noci a to ľen šetko pre tvoje oči. Tvé oči, tvé oči sú šáľené, a moje srdenko je kamenné, zapomeň, šohajko, zapomyénaj, pred naše okyénko nechodziévaj. 2. Na Lieskovskéj věżi zazvonył zvon, do fałešnej łásky uderił hrom, uderił, uderił a to z jasna, až sa tá Liéskovská veža trásła. Abys mał môj myłý toľko zimnyc, koľko je v Trnave meste pyvnyc, by ta ony trásty neprestały za tvoje fałešné sľubováný. Abys mał, môj miłý, toľko hromou, koľko je v Trnave meste domou, by ta ony túci neprestały za tvoje fałešné miłováný.

Sušil 2180 | B Před našém je kamenné most (18%)
B. Před našém je kamenné most, jajunda. A. Dáte-li nám přes něj jíti? Jajunda. B. A co vy nám za to dáte? Jajunda, dyž vy nám ho porócháte? Jajunda. A. Dáme my vám hodnó dcero, jajunda, co je nás tu, leda keró, jajunda. Naše dcera dost je hodná, jajunda, dež napeče chleba do dňa, jajunda.

Bartoš 1901 / 0591 | Około Dunajíčka (18%)
Około Dunajíčka kamenné stoľička, co na ní šaty prała tá moja gaľánečka. Ja šaty, šaty prała, žałostně płakała, ja rači bych já tebe ja nebyła poznała.

Sušil 0048 | Ležel Lazar v nemoci (9%)
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (9%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“