Sušil 0430 | A dybych ja smutny vědzěl

67 words

Sušil 0430 | A dybych ja smutny vědzěl (100%)
A dybych ja smutny vědzěl, jak je v moji krajině! Esli se tež ma milenka, esli o mne frasuje. Mam ja doma dvuch holubků, pošlu s pismem jedneho, esli už tež ma milenka, esli už ma ineho. Holubeček s pismem stoji, ona mu něodvira, enom sobě bilu šatku černe oči ucira. Nělituj že, ma dzěvucho, tej svojej urody, bo sem ja tež nělitoval chodić přes ty zahrady.

Sušil 0793 | Vyhledala z okenečka (31%)
Vyhledala z okenečka jako z růže květ, sama sobě povidala, že jich měla pět. Jeden chodzi po ulici, klobučkem toči, druhy sedzi v okenečku, ucira oči. Třeci chodzi po zahradce, štvrtemu je žal, paty sobě srdce probod, že ji nědostal.

Erben 9/006 | Kdo v Boha doufá (30%)
Kdo v Boha doufá, ten sobě nezoufá: chudobu i zboží přijímá za dar boží. Vytesáno písmem gotickým, tak nazvaným, 15 věku na kamenné obrubě hlavního vchodu hostince „u Černého koně“ v Hradci Králové, nyní však omítkou vápennou hustě pokryto.

Bartoš 1901 / 0106 | U našého jezera (16%)
U našého jezera stojí ľipka zeľená, ja ľipka, ľipka pěkně zeľená, na ní ptáčkové seďá. Nebyľi to ptáčkové byľi gavaľírové, ja smłúvali sa o jednu dívku, že kerý ju dostane. Jeden praví, bude má, druhý praví, až Bůh dá, ja a ten třetí, srdenko moje, proč jsi tak zarmúcená? Kerak nemám smutná byť, dyž mám za starého íť, rozžeľelo se ve mně srdenko, nemožu há uskroviť. A v téj naší komoře pěkné zeľené łože, ja łože, łože pěkné zeľené, kdo v tem łůžku spať bude. A dyby v něm starý spáł, bodaj rána nedočkał, a dyby mładý, sľičnéj úrody, by mu Pambů zdraví dáł.

Erben 2/317 | U našeho jezera (16%)
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.

Sušil 0152 | Přimluvaj se za nas (15%)
Přimluvaj se za nas dycky a každy čas, o, svaty Michale! My k tobě volame a pomoc žadame, naš mily patrone. Ochraň nas od škody od ohně a vody, o, svaty Michale! A t. d. Ochraň nas od škody, na poli urody, o, svaty atd. Když budem v nemoci, přispěj nam k pomoci! A t. d. Obzvláštně při smrti rač přitomen byti. A t. d. My vždycky každy čas běžime pod tvůj plašč. A t. d. Amen, ať se staně, tak všickni žadame. A t. d.

Sušil 0229 | Jede Janóšek přes hory (13%)
[: Jede Janóšek přes hory, :] veze Marušku na koni. Kázal Marušce spívati a horám sa rozléhati. Spívaj, Maruško, pěsničku, veselú, pěknú maličkú. Jak si ju doma spívala, dy’s u otca, matky byla. Jala Maruška spívati a hory sa rozlíhati. Učuli tě ju zbojníci, velehradščí lúpežníci. Poďme, my mu ju vezmeme, toho zrádca zabijeme. Ustup, Maruško, na levo, pod javor, zelené dřevo. Janóšek mečem zatočil, po dvanásti hlavách skočil. Třinástý sa mu vyprosil, že by za ním zbrojí nosil. Nezabíjaj mne, Janíčku, složím o tobě pěsničku. »Vím já bránu malovanú, zlatem, stříbrem okovanú.« Kdo tu bránu malovat dal, zlata, stříbra nelitoval. Ten tu bránu malovat dal, kdo Marušku domiloval.

Bartoš 1901 / 0762 | Hory hory hory hory zeleny (13%)
Hory, hory, hory, hory zeleny, [: kam se podělo :] moje potěšení! Potěšení nemám, potěšuj mne Bůh sám, [: co jsem miloval :] to již více nemám. Miloval jsem já černooké děvče, [: tut mně povídá :] že mne více nechce. Aj děvče, aj děvče, sto katů v tobě [: zedral jsem botky :] choďaci k tobě. Však kdybych já věděl, že budeš moja, [: nelitoval bych :] zedrati i troja.

Sušil 0322 | V tej hodonskej rubanině (12%)
V tej hodonskej rubanině leží synek, zabitý je, rozmarýnem přikrytý je. Přišla k němu jeho milá, rozmarýnek odekryla. Kdo tě, milý, kdo tě rúbal, krvi tvojí nelitoval. Rúbali mě dva vojáci, od poledňa do půlnoci. Kdo tě rúbal, nech tě hojí, nech tě veze k dochtorovi. Dochtor nemá takej masti, co by zhojil bez bolesti. Má milá má také zeljé, co mě zhojí do neděle.

Sušil 0112 | Ach člověče hříšný poslyš mé zpívání (12%)
Ach, člověče hříšný, poslyš mé zpívání, pohleď a rozvažuj Ježíšovy rány! Náš milý Spasitel hned od narození, věrně jest pracoval pro naše spasení. Tak nás milý Ježíš, tak nás zamiloval, že své drahé tělo pro nás nelitoval. Dal se od katanů ukrutně trýzniti, dal pro nás své tělo na kříži probiti. O, člověče hříšný, to často rozjímej, pro Christovu lásku hříchům výhost dávej. Takého nenajdeš sobě upřimného, jakého spatřuješ Spasitele svého. O, Christe Ježíši, uděl mně milosti, abych jenom v tobě nacházel radosti.

Sušil 0183 | Za Opavu na rovni (7%)
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.