Černík 1908 / 258 | Pójme k nám

27 words

Černík 1908 / 258 | Pójme k nám (100%)
Pójme k nám, pójme k nám, naši nás volajú, naše koně vrané vodzenky němajú. Němajú, němajú, šak jim naši dajú, šak jim naši dajú, na nás něčakajú.

Černík 1908 / 307 | Pomož Bože 307 (49%)
Pomož, Bože, prežac, budzeme tam ležač; ležac jako ležac, ale hdo budze žac? Pojme domů račí, velice sa mračí, spadně na nás rosa pri švarném dzievčaci. Pojme, zazpievajme, pole rozveselme; pole je polovo, dzievča šohajovo. Hdo frištuky zaspal, bodaj hoře něstal; my sme nězaspali, my sme hore stali. Už sme sa dožali hájku zeleného, ešče sa dožněme chládku studzeného. Naša paní mladá jako to jabúčko, ona sa prechodzí po zemi lahúčko. Naša paní mladá večere nám hladá, poščává si hrncóv, že má mnoho žencóv.

Černík 1908 / 214 | Čje sú to husky (49%)
Čje sú to husky na téj vodze, čo ony chodzja po slobode? Čo sa my jich nahóníme a vodzenky nakalíme! Ej, vezni, šohaj, tu flincičku, zabij husičku nad vodzičkú, něch na milá něnaháňá od večera až do rána.

Černík 1908 / 099 | Pójme mila (49%)
[: Pójme, milá, pójme preč, :] ej, veznú nás tu ludzja v reč. [: Pójme, milá, k Dunaju, :] ej, hdze nás ludzja něznajú.

Černík 1908 / 229 | Keď som išol (49%)
Keď som išol pres hory, pres les malinový, stúpil som tam na kameň, kameň mramorový. Vodzenky sa napila, barvu premenila. Vidzíš, vidzíš, má milá, jak si spravedlivá, vodzenky sa's napila, barvu's premenila. Ja, čo je mňa po barve, barva sa navrácí, ale moja poccivosc jak živ sa něvrácí. Ja, keď by sa poccivosc na skale rodzila, ja nějedna panenka by pre ňu chodzila. Ja, ale sa poccivosc na skale něrodzí, ja nějedna panenka pres veněčka chodzí.

Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese (2%)
Za horama v černým lese, seče trávo hezký děvče. Seče jo tam na dolině, na té panské jetelině. Přišil na ňo mesliveček, polesnýho mládeneček. »Co to, holka, co to děláš, že se ani nevohledáš? Proč bech já se vohlídala, dež sem škodě nedělala. »Te mosíš bet zmordovaná, pod javorem zakopaná.« Než bech se zmordovat dala, rač bech třikrát zavolala. »Aj můžeš třeba štyrykrát, nehosleší ti hani fták.« Dež ponéprv zavolala, alije se zelenala. Dež podruhý zavolala, dóbrava se rozlehala. Dež po třetí zavolala, svýho bratra dovolala. Mlačí bratr to hoslyšel, staršímo to povídat šel. »Hola! bratře, zle je s námi, naša sestra volá v háji. Zapříhnite vraný koně, do háječka pojedeme.« Dež na to lóko přijeli, sestřičko tam neviděli. Spatřili tam meslivečka, polesnýho mládenečka. »Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko?« Zastřelil sem holubičko, v menářovým vokýnečko. »To nebela holubička, to bela naša sestřička. Te mosíš jít do vězení, kde božího světla není.«

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (2%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.

Erben 7/015 | V Černovicích v hustém lese (2%)
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“

Sušil 0244 | Když děvečka huse pásla (2%)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)

Sušil 0407 | Žala trávu u potoka (2%)
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.

Sušil 1691 | Byua vojna byua (2%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)