Bartoš 1901 / 0374 | Dež jsem šel okolo vašého domečka

11 words

Bartoš 1901 / 0374 | Dež jsem šel okolo vašého domečka (100%)
Dež jsem šel okolo vašého domečka, Bolela mě má hlava hlavička

Erben 5/087 | Vstávej má milá! (98%)
Vstávej, má milá! snídaní strojit: já jdu do háje zajíce honit. Zajíce honit, veverky chytat: vstávej, má milá! než bude svítat. „Vstávat nebudu, hlava mě bolí: jseš-li upřímnej, pojď zavaž mi ji. Hlavu jí vázal, ruce mu sklesly: „Co jsi, můj milej, co’s tak uleklý? Ty jsi, můj milej! ty jsi tím vinen, že’s mne opíjel červeným vínem. Červeným vínem, bílou pálenkou: mohla jsem býti podnes panenkou. 1 já panenkou, i ty mládencem, mohli jsme chodit oba pod věncem.“ Ty jsi, má milá, ty jsi vinnější, že’s mě vábila do síně vaší. Do síně vaší, pak do světničky, dávala’s mi tam sladké hubičky. O naší pouti, o posvícení budeme spolu už posvěceni. Pak si tě vemu okolo krku, dám ti hubičku, stisknu ti ruku.

Erben 2/496 | Když jsem šel okolo vrat (74%)
Když jsem šel okolo vrat, viděl jsem mou milou stát; když jsem šel okolo, srdce mě bolelo – ach, ouvej, co mám dělat! Ještě tam jednou pudu, paňmámu prosit budu: paňmámo zlatičká, poproste tatíčka, aby mi dal svou dceru. „Já vám jí nemůžu dát, to proto, že jste voják; má dcera neumí ani nerozumí s vojáky mašírovat.“ Když mi ji nechcete dát, dejte si ji malovat: dejte si ji za sklo, až vám bude teskno, choďte se na ni dívat.

Černík 1908 / 179 | Keď som išol (73%)
Keď som išol okolo vás, zavoňal mi šafrán u vás, keď som išol okolo, srdečko mňa bolelo, že som něbol dávno u vás. Ako že já ku vám prídzem, vašu mamku pítac budzem: Mamko, mamko, mamko má, dajce že mi, pre Boha, dajce že mi vašu céru. [: Ako že mi ju nědáce, :] za oblok si ju dajce, aj, za oblok ju dajce, tam sa na ňu pozierajce.

Sušil 0635 | Okolo hájička teče vodička (70%)
Okolo hájička teče vodička, napoj mně, panenko, mého koníčka. Já ho nenapojím, já se tuze bojím, že jsem maličká. Před našimi okny roste olíva; pověz mně, panenko, kdo k vám chodívá. K nám žádný nechodí, mne se každý bojí, že jsem chudobná. Před našimi okny růste z růže květ. Pověz mně, panenko, proč tě mrzí svět? Mne svět nic nemrzí, mne srdenko bolí, plakala bych hned.

Galko 3/004 | Garafia, strom zelený (70%)
Garafia, strom zelený, nikdy farbu nepremení, [: jako taká dievečka, :] kerá nemá šuhajíčka. Keť som išou okolo vás, zavoňau mi (som) citrón u vás; keť som išou okolo, srdenko ma bolelo, že som nebou čera u vás. Ešte sa ja mosím vrátit', a mamičku, mamku prosit’: Ach, mamička, mamka má, ja vás prosím preboha, dajte mi tú vašu céru. A keť mi hu hneď nedáte, vymalovat’ si hu dajte, na ty dvere, na vráta, vaša céra strapatá, tam sa na ňu podívajte.

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (70%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Sušil 0300 | Při jednej dolině (69%)
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.

Erben 2/132 | Vyletěla čejka (69%)
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.

Bartoš 1901 / 0094 | (69%)
U Břecłavy łóka, tři sta miľ široká, ta má byť do rána posečená. Sekľi ju sekáči, měli ostrý kosy, má miłá za něma pohrabuje. Dyž sem šił okolo kľekání zvónilo, žežułka na buku zakukała. 2. Žežuľenka kuká, praví, že se svitá: Běž, můj miłé, domu, já musím na trávu, já bych była bitá. Ty bitá nebudeš, . na trávu nepudeš, spadła tam rosička, studená travička, ty jí žíť nebudeš. 3. Dybych była ptáčkem tém małém ptáčíčkem zatočiła bych se nad nečím domečkem. Nad nečím domečkem nad městem kasárňó, podivała bych se, co chłápci děłajó. Jeden vodu nese, druhé koně češe, třetí za stołečkem, smeknutým kłobóčkem psaníčko mi píše. Jak psaníčko napsáł, žaľostně zapłakáł, ach škoda tě, hoľka, že sem tě kdy poznáł. Neradím žádnýmu, kamarádu svýmu, aby on šił k hoľce, dyž ona ho nechce, po schodech nahoru. Já sem tam jednó vľez, dostáł sem jako pes, úvéj, jak to boľí, tó ľískovó hoľí, nepudu tam podnes.

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (69%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)