Bartoš 1901 / 1115 | Dyž já si zpomenu

29 words

Bartoš 1901 / 1115 | Dyž já si zpomenu (100%)
Dyž já si zpomenu na můj věk słobodný, tak ňa má hłavička převeľice boľí. Hłavičko, hłavo má, už ňa toľik neboľ, rači sa ně pukni, ľebo sa ně zahoj.

Sušil 1276 | Daj mi Bože vědět (31%)
Daj mi, Bože, vědět, ej, s kým já budu sedět za stolem červeným, pod vínkem zeleným. Ach, Bože, přebože, co sem udělala, že sem pro jednoho všeckých opustila. Opustila sem já sokola pro páva, včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává on v lesi nebo v čirém poli, šla bych já ho hledat, hlavěnka mia bolí. Hlavičko, hlavo má, co mia tolej bolíš? Ani neodpadáš, ani sa nehojíš. Hlavičko, hlavo má, už mia tolej nebol; radši mně odpadni lebo sa mně zahoj.

Bartoš 1901 / 1234 | Na té vojně néni hojně (31%)
Na té vojně néni hojně, [: chľeba málo, peněz máło, bití hojně :] Na té vojně nechcu byti, [: na vojně je safraporský živobytí :] Vyjdu-ľi já hde ze žbánem, [: vyvaľujó na mě oči, že su kmánem:] Vyjdu-ľi já do hospody, [: tu kaprálů jako ďábłů za mnó stojí :] Jeden praví: hybaj domu, [: nepudeš-ľi, pošľu já ti pro patróľu :] Patróľa de, co to bude? [: Tenkráť se mi, má panenko, zľe povede :] Ta patróľa, dyž tam přišła, [: jak mě pere, tak mě pere před obršta :] Na druhé deň łavica ven, [: jak mě meľe, tak mě meľe moju p ...... :] Křičím-ľi já, ouvé boľí, [: neměłs chodiť, safraporte, do hospody :] Nekřičím nic, kévá hłavó, [: ty musíš meť, safraporte, futrovanó :] Děkuju vám, pane hétman, [: že ste mi těch pětadvacet vysázeť dał :] Pětadvacet, to je jen špás, [: včerá sem był u děvčete, dnes pudu zas :]

Bartoš 1901 / 0922c | Co moja ženička doma děłá (30%)
Co moja ženička doma děłá, Dyž ona mužíčka doma nemá? Chodí po doľince, sbírá po byľince, aby ju hłavička neboľeła.

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (5%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Smutný 48/165 | Hlavněnko hlavo má proš ňa tolik (4%)
Hlavněnko, hlavo má, proš ňa tolik bolíš

Bartoš 1901 / 0103c | Kedz sa miłý na vojnu brał (4%)
Kedz sa miłý na vojnu brał, svojéj miłéj tak povedał, aby sa ľen nevdávała sedjom rokóv naň čakała. A kedz boło v sedmém roce, žała trávu pri potoce, uvidzěła tam ísc pána od vojákóv kapitána. Vitám vás, vojáčku, z vojny! Čo tam robí ten mój miłý ? Co by robił, on sa žení, boł som na jeho veseľí. Čo mu, miłá, čo vinšuješ kedz ho tak verně miłuješ? Vinšujem mu teľko zdraví, čo je v tom potoku trávy. Čo mu, miłá, čo vinšuješ, kedz ho tak verně miłuješ? Vinšujem mu toľik złata, čo je v tom potoku błata. A čo mu ešče vinšuješ, kedz ho tak věrně miłuješ? Vinšujem toľik hubičék, čo je na nebi vězdzičék. Čo že mu ešče vinšuješ kedz ho tak verně miłuješ? Vinšujem své srdce verné, aby přišeł brzo ke mně. Bys boła zľe hovoriła, boła bys tu smrc zkusiła, za to že’s gaľánka verná, za to budzěš ženka moja.

Erben 2/238 | Vyletěla holubička (4%)
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“

Erben 2/156 | Jedna hodina (4%)
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“

Sušil 0244 | Když děvečka huse pásla (4%)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)

Erben 2/279 | Na horách dolinách (4%)
Na horách, dolinách sil jest Jeníček hrách; a ta jeho milá lusky tam trhala. Když jich natrhala, sedla na mezičku; čekala, volala: „Můj zlatej Jeníčku!“ Kolik těch lustiček z fěrtoušku vyndala, tolik, tolikráte sobě zavzdychala. Kolik z těch lustiček zelených zrniček, tolik, tolik z očí vylila slziček. „Vždy jsi mně sliboval, že ty si mne vezmeš, jen až pod háječkem žito jaří sežneš. Žito’s jaří sežal, mne jsi přece nevzal: bodejž tobě pán Bůh žádné štěstí nedal. Žádné štěstí nedal na tom tvém statečku, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku. Chudobná děvečka, 1) což ta mnoho zkusí! ta každičkou křivdu tiše snášet musí.“ 1) Chudobná děvečka ta ničehož nemá, jenom tu poctivost, kterou si zachová.