Sušil 0488 | Darmo’s dceruško darmo’s dávala

21 words

Sušil 0488 | Darmo’s dceruško darmo’s dávala (100%)
Darmo’s, dceruško, darmo’s dávala [: pěkný rozmarýn, kdes ho brávala? :] Brávala jsem ho v našej zahrádce, a tys ho dával jinej galánce.

Sušil 0533 | Horno mi je horno (57%)
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (53%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Bartoš 1901 / 0875 | Ty Pavlovsky zvony (53%)
Ty Pavlovsky zvony, ony pěkně zvoní, [: už tobě, dceruško, vínek z hlavy zhodí. :] Zlomí ti ho, zlomí, devítima koni, [: nemáš ty sedávať s mládenci jinými. :] Darmo ti plakati, darmo naříkati, [: už se ti věneček víckrát nenavrátí. :] Že máš ty, synečku, máš: široký klobouk, [: nemožu já na tě, synku, zapomenout. :] Ide rok po roce a i po desíti, [: nemožu já na tě, synku, zapoměti. :] Proč ty se’s, děvečko, vdávala tak mladá? [: bude z tebe hospodyň, ospalá, nedbalá. :] Jedeme, jedeme, chodníčka nemáme, [: milé roztobože, kde my pobloudíme? :] Jedeme, jedeme, přes hory zeleny, budem si tam trhať maleny červeny. :] Maleny červeny, jahodečky zraly, [: už my si vezeme, to děvčátko švarny. :]

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (51%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.

Sušil 1303 | Néní mňa najlutěj (51%)
Néní mňa najlutěj jako, maměnko, vás, [: vychovali ste mia, :] a včil mosím od vás.1) Vychovali ste mia jak v zahrádce kvítí, a včilej, maměnko, mosím od vás jíti. Vychovali ste mia jak v ořeše jádro, včilej ste mia dali synečkovi darmo.2)

Erben 7/007 | Poslyšte panny (49%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 0779 | Po zahradě za rána chodila (49%)
Po zahradě za rána chodila a na jasný nebe pohlédala: I mně slunko svítilo, co mně mé srdečko těšilo. Nechoď, synku, k našemu vokýnku, nerozšlapuj drobnýho kamýnku, nerozšlapuj kamení, šak je tvý chodění darebný. Svítilo nám přejasný slunýčko, už nebude, už je darmo všecko. Už nesmíš k nám chodívat, sloveček o lásce mluvívat.

Erben 7/021 | Přihodila se novina (49%)
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“

Erben 3/062 | Co se to tam má nejmilejší (48%)
Co se to tam, má nejmilejší, v poli zelená? co se to tam, mé milé srdéčko, v poli zelená? „Zelená se, můj nejmilejší, otce mého hrách, zelená se, mé milé srdečko, na našich drahách!“ Nebudeme, má nejmilejší, darmo čas mrhat: vezmeš srpeček a já kosičku, půjdem ho sekat. Co pak umíš, mi nejmilejši, v domě děliti? „Krávy dojil, oběd strojit, šaty vyprali. Také umím, můj nejmilejši, bílé lože stlát: až je ustelu, mé milé srdéčko, půjdem na ně spat.“

Erben 2/370 | U panského dvora (48%)
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.