Sušil 0779 | Po zahradě za rána chodila

53 words

Sušil 0779 | Po zahradě za rána chodila (100%)
Po zahradě za rána chodila a na jasný nebe pohlédala: I mně slunko svítilo, co mně mé srdečko těšilo. Nechoď, synku, k našemu vokýnku, nerozšlapuj drobnýho kamýnku, nerozšlapuj kamení, šak je tvý chodění darebný. Svítilo nám přejasný slunýčko, už nebude, už je darmo všecko. Už nesmíš k nám chodívat, sloveček o lásce mluvívat.

Sušil 0717 | Nechoď šohajku k nám (31%)
Nechoď, šohajku, k nám přes vršky, doliny, bude ti chodníček, bude ti darebný. Kebych já to věděu, že bude darebný, dau bych kříž vystavit před vašima dveřmi. Před vašima dveřmi, nad okny kolečko, zostavaj tu s Bohem, moja frajirečko!

Sušil 1348 | Ten stražovský zámek (30%)
Ten stražovský zámek mezi kaštanama, darebný pořádek mezi sirotkama. Dyž vánoce přindú, sirotci se zendú, ubozí sirotci závdanky skládajú. Jedna groš, druhá dva, třetí půl tolara, rychtářova dcera sama tolar dala. Sama tolar dala, aby se vydala, aby se vydala do svatého Jána. Do svatého Jána, do svaté Trojice, aby nechodila přes pole k muzice.

Sušil 2338 | Ej měla máti měla dceru (24%)
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.

Sušil 1128 | Vyletěla holubička (23%)
[: Vyletěla holubička :] od súsedů z okénečka. Letělatě hore dolů až k milému na stodolu. Sedla si tam na bránečku, pohlédala po synečku.1) Slyšela tam dřeva rúbat, počala na něho volat Nech, šohajku, dřev rúbání, půjdem spolem na zdávání. Rádo, děvče, rádo mě máš, dyž mě na zdávání voláš.2) Až co bych tě nevolala, dyž sem tebe milovala.3)

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (23%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.

Sušil 0568 | Pověz mně má panenko (20%)
Pověz mně, má panenko, kam chodíš na travěnko? A já tobě taky povím, kam naše koně vodím. » Já chodím na travěnko do zelenýho hájko«, a já naše koně vodím do drobnýho jatýlko. Pověz mně, má panenko, kdy pudeš pro voděnko? A já tobě v cesto vendo a dám tobě hoběnko. Já chodím pro voděnko do zelenýho hájko, a te nesmíš, můj synečku, veprovázet panenko. Dobró noc už vám dávám, vy pěkný černý voče, ve dně k nám nesmíte přejit, přendite radši v noce.

Bartoš 1901 / 0665 | To naše stavení (20%)
To naše stavení z drobnyho kamení, chodil k nám syneček, [: nedal pozdravení. :] Pozdravení nedá, on se na mně hněvá že sem mu nedala [: s Pánem Bohem včera. :]

Bartoš 1901 / 0514 | To naše stavéní (19%)
To naše stavéní z drobnýho kaméní, přišéł k nám syneček, nedáł pozdravéní. Nedáł pozdravéní ani půł słovečka, že su já pro něho chudobná děvečka. Chudobná děvečka chudobnéj mateře, přeca neotevřu ľedakomu dveře. Otevřu, otevřu, aľe sa podívám, bude-ľi za to stát co mu já otvírám. Nestojí-ľi za to; před naším je błato, hodím ho do něho, nevyľeze z něho.

Sušil 0980 | Za našéma humnama (19%)
Za našéma humnama na té našé roli, napásá tam syneček [: štyry koně vraný. :]*) Napásá jich, napásá, pěkně přistroja se, a jeho galanečka pachole mu nese. Nese ti mu ho, nese v tém bílým fěrtóšku: To máš, milé synečku, svó miló dceruško. Prosil ti ju pro Boha, pro Boha živého: Nesváďé toho na mně, sveď to na jinýho. Na jinýho nesvedu, měla bych velké hřích, kdo panenku vošidí, ten se ju musí vzít. A já se tě nevezmo, já tě radš zaplatím, saméma tolarama tobě se vyplatím. A čítal jí jich, čítal na dubovým stole: Poď se, milá, podívat, brzo-li dost bude. Dybys mně jich načítal co písku drobnýho, přece mně nazaplatíš věnca zelenýho.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (12%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.