Erben 2/168 | Na našem sádečku

40 words

Erben 2/168 | Na našem sádečku (100%)
Na našem sádečku je travička, žádnej ji neseče, je drobničká, je drobničká, jen se plazí: po ní mě má milá vyprovází. Půjč mi, má panenko, lucerničku, abych si posvítil na cestičku, je-li suchá nebo bláto: cestička se svítí jako zlato.

Erben 2/283 | V tom našem sádečku (51%)
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“

Erben 2/191 | Zazpívej slavíčku vesele (33%)
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně má milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“

Erben 2/198 | Na tom mostě (30%)
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji má dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!

Erben 5/203 | Na našem sádečku (30%)
Na našem sádečku při dolině nikdy tam travička nevyhyne, nevyhyne a nevyhoří: proto že mládenci po ni chodí.

Erben 2/756 | V tom našem sádečku (29%)
V tom našem sádečku roste koření: kdo si nerozumí, ať se ožení. Ožeň se, Jeníčku! vem ty sobě mě: máš-li jednu nouzi, budeš míti dvě.

Erben 2/591 | Šla má milá do sádečku (29%)
Šla má milá do sádečku, chytila tam vrabce; dala si ho do šátečku, řekla, že má chlapce.

Sušil 0853 | Svitaj Bože svitaj (25%)
Svitaj, Bože, svitaj, aby skoro deň byl, abych sa podíval, v kerém sem domě byl. Půjč ty mně, má milá, bílého šátečka, ať sa já zakryju od východ slunečka. Nač bys sa, synečku, nač bys sa zakrýval, šak já na to rostu, abys k nám chodíval.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (25%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 0017 | Byla jedna stará žena (24%)
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.

Sušil 2323 | Nosím nosím smrtku (23%)
Nosím, nosím smrtku k zelenému čtvrtku, kam tu smrtku zanesem? Nové leto přinesem. Fiala růže kvísti nemůže, až jí sám Pán Bůh s nebe pomůže. Svatý Petr jede k nám na červený vejce, na žlutý mazance. Svatý Petr, půjč nám klíč; nepůjčíš-li, půjdem pryč. Kam, kam? Za hory, do té zlaté komory. Co tam budem dělati? Stříbro, zlato lámati. Kam je budem dávati? Rychtářové dcerce, ona plete věnce. Věnco só pod prahem posypaný tvarohem. My tvaroh sníme, věnce zahodíme. Děvčatom par vajec a chlapcom růženec.