Erben 2/291 | Na kobelí hůře

37 words

Erben 2/291 | Na kobelí hůře (100%)
Na kobelí hůře náš synáček voře; chodějí mu koně na hedbávný šňůře. Ta kobelí hůra celá pošlapaná; chodí tam má milá celá uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu eště máš: potom můžeš plakat, až mne neuhlídáš.

Erben 2/482 | Na kopečku stromeček (40%)
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka: ach, když já si zpomenu na svého holoubka! Když si na něj zpomenu, ve dne nebo v noci, tak se se mnou celý svět do kolečka točí. Jak jest těžko umírat, když bolesti není: ještě hůře milovat, co k libosti není. Co k libosti bylo, to mě opustilo; co k libosti není, samo za mnou chodí.

Erben 3/027 | Jaké to trápení (40%)
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.

Erben 2/405 | Měl jsem holku v Neveklově (25%)
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!

Erben 5/013 | Řemesníci bodní jsou (24%)
Řemesníci bodní jsou, jako páni se nesou; chodějí za nimi holky, nosejí jim buchty, dolky, a když jim je přinesou – ještě někdy bity jsou.

Erben 5/123 | Zloději zloději (24%)
Zloději, zloději ve dne v noci chodějí, a co uvidí, všecko uklidí.

Erben 5/106 | Už tebe Andulko (23%)
Už tebe, Andulko, nechci, nechci: chodějí za tebou ševci, ševci. Chodějí za tebou hůrou, hůrou: zapácháš ševcovskou smůlou, smůlou.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (21%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.

Sušil 0829 | Seděl jeden vězeň (20%)
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.

Sušil 0480 | Vuře šohaj vuře (19%)
Vuře šohaj, vuře v zeleným hóhoře, pohání koníčka po hedbávné šňúře. Ta šňura hedbávná na pole strhaná, nevěř, milá, nevěř, šak je láska planá. Nevěř, milá, nevěř, a šak nemáš kemo, šuhajek falešné pojede na vojno. Debech měla koňa, sama bech s ňém jela, aspoň bech viděla, kde bech zahynula. A zahynu-li já, zahyneme vobá, jenom nás položte do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jedné trohlice, bodó vo nás plakat bestrcké děvčice.

Sušil 0841 | Slunečko zachádí (19%)
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.