Erben 5/302 | Nešťastnej ouvárek

30 words

Erben 5/302 | Nešťastnej ouvárek (100%)
Nešťastnej ouvárek, že jsem já ho sik‘! vzali mě na vojnu, já jsem musel jít; vzali mě na vojnu to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou.

Erben 2/171 | Když jsem šel k mej milej (94%)
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.

Erben 2/173 | Nepůjdu k rychtáři (94%)
Nepůjdu k rychtáři do dvorečka: mají tam černýho Pozorečka; já vždycky: „Pozorku!“ on ještě touž: ty bys mě, nešťastnej Pozorku, kous!

Erben 5/290 | Hory a lesy (7%)
Hory a lesy, má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vzali mě mocí, má milá, v noci, neměl jsem u sebe žádné pomoci. Na bubny tloukli, muzika hrála; já jsem pryč odcházel, má milá spala. Lidi se ptají, komu to hrají, komu to tak smutně koně sedlají? Nic se neptejte, jen vy mně hřejte, jen vy mně tím spíše koně sedlejte.

Erben 5/365 | Už jsou vojáci (5%)
Už jsou vojáci za Čimelici: zavázali mně pentličkou vlasy, pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem miloval každej den jinou.

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (5%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.

Erben 2/405 | Měl jsem holku v Neveklově (5%)
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (4%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Galko 1/464b | Cez Paludzu bystrá voda pretekáva (4%)
Cez Paludzu bystrá voda pretekáva, juž mňa môj najmilejší zanecháva; milovať ma juž prestáva, a moje bystré oko zaplakáva. (Neplač ty, moja milá, nebuď smutná, každý sa vody bojí, keď je mutná; kalnú vodu holub pije, bystro to oko hladí, čo miluje. Nech sú ti vždy veselé tvoje oči, nech sa ti so mnou sníva vo dne, v noci; pri obede, pri večeri, nech ti je moje meno vždy v pamäti. Bárs hory, vody budú medzi nami, nech ťa len, moja milá, pánboh chráni; teba nech tak opatruje, jak verne moje srdce ťa miluje. Ja som tiež vo veľkom žiali postavený, pre teba, milá, veľmi utrápený; veselosti pre mňa neni, ani nebude do mého skončení. Však darmo nad mým losom horekujem, čas prešlý darmo v pamäť uvodzujem; vtedy sa mi on navráti, keď voda nitrianska sa hore vráti.)

Galko 1/464a | Cez Nitru bystrá voda pretekáva (4%)
Cez Nitru bystrá voda pretekáva, juž mňa môj najmilejší zanecháva; milovať ma juž prestáva, a moje bystré oko zaplakáva. (Neplač ty, moja milá, nebuď smutná, každý sa vody bojí, keď je mutná; kalnú vodu holub pije, bystro to oko hladí, čo miluje. Nech sú ti vždy veselé tvoje oči, nech sa ti so mnou sníva vo dne, v noci; pri obede, pri večeri, nech ti je moje meno vždy v pamäti. Bárs hory, vody budú medzi nami, nech ťa len, moja milá, pánboh chráni; teba nech tak opatruje, jak verne moje srdce ťa miluje. Ja som tiež vo veľkom žiali postavený, pre teba, milá, veľmi utrápený; veselosti pre mňa neni, ani nebude do mého skončení. Však darmo nad mým losom horekujem, čas prešlý darmo v pamäť uvodzujem; vtedy sa mi on navráti, keď voda nitrianska sa hore vráti.)

Bartoš 1901 / 1043 | Co ti sedláci vystát musejí (4%)
Co ti sedláci vystát musejí, že panské drva dělat musejí, rubají, sekají a ukládají. Když se v pondělí začne robota, tu sedlák neví, kdy je sobota, každý den, přes týden, trvá ta psota. Příjde neděle, burmistr křičí: hej, sedláče! plať kontrbucí! pošlu ti vojáka exekucí. Sedlák se krčí, hlava ho bolí, v kapci se macá, krejcara není, uprodá kus lúky, zas sena není. Selka naříká, ach, Bože milý! za časy nastaly, za časy nyní co to nastaly za časy nyní. Jaké jsem měla, pěkné rubáče, už jsem jich dala na pomývače, už nemám jiného, jen samé švance.