Bartoš 1901 / 0397 |

69 words

Bartoš 1901 / 0397 | (100%)
Na našé zahrádce zezulka kuká, na našé kadlátče sova yéská, sedléte koně, sedno si na ňé, pojedo k mé milé ješče dneska. Pověz mně, má milá, máš-li mě ráda, jesli mě úpřímně miluješ? Švarné synečko, já ti mám ráda, aj, so já ti věrná galánečka. Pověz mně, má milá, proč’s brzy stala, dež ješče měsíček nevešil? Já stala brzy, všecko mě mrzí, že’s k nám tak dlóho, synečko, nešil.

Sušil 1628 | Ptajó se ptajó komo to hrajó (26%)
Ptajó se, ptajó, komo to hrajó, šuhajíčkovi koňa sedlajó. Nic se neptéte, a jenom hréte, šuhajičkovi koňa sedléte. Přisedla k němo, šeptala jemo: Hezké senečko, nechoď na vojno. Včilé mi šeptáš, dež už mám paláš? Mělas mně šeptat, dež sem bel u vás.

Sušil 1761 | A co to tam šamoří v (18%)
A co to tam šamoří v té našé zahrádce, gajduje tam gajdušek, seďa na kadlátce.

Sušil 0836 | Sedí ptáček na kadlátce (18%)
Sedí ptáček na kadlátce, žalovala dcera matce: Ach, mamko, mamko, mamko milá, už mi syneček vypovídá. Vypovídá, vypověděl, včera večer s jinú seděl. Viděla sem ho hen v hájičku, seděl tam s jinú na trávníčku. Seděl, dyž ho přinutila, mé srdečko zarmútila. Ach, jak mně to, jak líto bylo, až sa mně do plaču chcelo. Nevěř, děvče, chlapcom nevěř, na řičicu vody neměř. Řičica vody nedržívá,1) syneček pravdy nemluvívá.2)

Bartoš 1901 / 0855 | Juž sem te pantličke zedrala (13%)
Juž sem te pantličke zedrala, co mně má matička zjednala, aj ješče jedne zedero, než vod mé maměnke pojedo.

Bartoš 1901 / 0668 | Vdávala bech se (13%)
Vdávala bech se, žádné mě nechce, šuhajínek zdoruje: pantle kopuje, klobók lemuje, že do vojně pojede. Dež te pojedeš, pojedo také, můj milé šuhajínko! dež te zaheneš, zaheno také, můj milé šuhajínko.

Sušil 2191 | Hom hom Bartoňo (13%)
Hom, hom, Bartoňo, kde pojedeš na koňo? Pojedo já do Němec své panence pro věnec. Kop mně také jeden, dám ti chleba s medem a tvarůžka s chlebem. Hop, škrk, černó pantlo pod krk a červenó pod rokáve, co sem dostal od Rozále.

Bartoš 1901 / 0634 | Holóbek vrká zezulka kuká (12%)
Holóbek vrká, zezulka kuká aj, v lese na buku. Co pak tam děláš, můj znejmilejší, v zeleným lesíku? Proč pak mě nechceš, proč nemiluješ? Proč ty mě nemáš rád? Proto že’s šelma, chodíš za jinéma pravdu ti povidám. Dé te mně šátek, šátek vešité, já ti jé veperu, abes měl čisté, dež pudeš k milé, dá-li Bůh v nedělu.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (9%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Bartoš 1901 / 0126 | Žala milá žała trávu (9%)
[: Žala milá, žała trávu, :] [: prostřed zelenyho háju. :] [: Jak nažala, navázala, :] [: za sebe se podívala. :] [: Neviděla tam žádnyho, :] [: jenom vojáčka švarnyho. :] [: Poď vojáčku z levé strany, :] [: pomož na ně těžké trávy. :] [: Těžší tráva než otava, :] [: proč’s jí milá toli žala? :] [: Já sem žala k své libosti, :] [: že je trávy všady dosti.:] [: Dyž je trávy všady dosti, :] [: dej koníčkům do sytosti. :] [: Než bych já jí koňům dala, :] [: raděj bych ju zašlapala. :]

Erben 2/238 | Vyletěla holubička (9%)
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“