Sušil 1071 | Za našimi humny vika prokvítá

57 words

Sušil 1071 | Za našimi humny vika prokvítá (100%)
Za našimi humny vika prokvítá, chodí tam děvečka, sobě naříká. Chodí po dvoře, naříká sobě na uředníka. Já tobě, děvečko, pomocť nemožu, tobě mládenečka nutiť nemožu, dybych ho nutil, on by se rmútil, vzal by na vojnu. Šla do zahrady, listí hrabala, našla tam zelinku, nad ňú plakala: Bože jediný, kde je můj milý? Pojel do Brna.1)

Sušil 1036 | Vy chlapci nevíte (27%)
Vy chlapci, nevíte, proč vy k nám chodíte. A já mám zelinku pletenú v lelíku.1) Vy chlapci, nevíte, proč za mnú chodíte, A já mám laskavec u každých rukávec. U každých rukávec, u každej kordulky, abyste chodili za mnú do komůrky.

Smutný 04/009 | Chodila ANička po Velické poli trhala (27%)
Chodila ANička po Velické poli, trhala zelinku

Sušil 1621 | Na tu svatú Kateřinu v nedělu (21%)
Na tu svatú Kateřinu v nedělu verbovali mia husaři na vojnu. Všecí ludé zaplakali, že Janoška zverbovali v nedělu. Nač ste vy mia zverbovali v nedělu? A nač ste vy nečekali na chvílu? Bude ze mňa mrcha voják, já vám budu uskakovat za milú. Dyž ty budeš uskakovat za milú, budú tobě dvá kapráli za sluhu. Vynesú ti dvě stolice, vyprášá ti nohavice za chvílu.

Sušil 1620 | Na bystřickém poli (21%)
Na bystřickém poli pěkná růža stojí, ešče sem daleko, už mně pěkně voní. Ach, voní mně, voní, už a i prokvítá, ach, jejda, přejejda, už musím do světa. Daleko do světa, do pole čirého, tam mně dali lámat kamení těžkého. Kamení těžkého, nalámať ho možu, na tebe, děvčino, zapomnět nemožu. Zapomeneš na mne, můj šohajku, snadně, dyž pomaširuješ, nepohlídaj na mne. Nepohlídaj na mne, na moje stavení, snadno zapomeneš, moje potěšení. Jednú zapomenu, po druhé zpomenu, po třetí, má milá, za tebú poběhnu.

Sušil 0823 | Rokyta rokyta (20%)
Rokyta, rokyta, jak pěkně prokviťa! Němože syneček [: dzěvčatka upytać. :] Upyta, upyta za štyry nědzěle, musi se oblekac do tenkej košele. Do tenkej košele, do novych nohavic, a ty, ma dzěvečko, do sukennych střevic. Sukenne střevičky tolarke koštuju, ně hnedź ja, synečku, střevičky obuju. Obuju, obuju při samem kostele, že moje srdečko na cě zapomeně.

Sušil 0908 | Za našimi humny (18%)
[: Za našimi humny vika něsečena, :] [: stoji tam děvucha cela uplakana. :] Od velkeho žalu sluze ji kapaju, na bilym kamenu důlky vybijaju. Kdož je ji přičina? Bobrovsči pacholci, že s nimi pasala na hradiskoch volky. Može jich pasć, može, ale věděć jako, može jich odhaňać od lesa daleko. Ej, odehnala jich až na třeći pole, a un za ňu volal: Vrać se, srdce moje. A ja se něvraćim, bo němam ku komu, ztracila sem lasku k svojemu milemu. Ztracila sem lasku, juž ji něnabudu, juž ji něnabudu, pokud živa budu.

Erben 2/819 | Honzo můj rozmilý (16%)
Honzo můj rozmilý, Honzo, Honzíčku! ráda bych ti dala svoji ručičko. Já jsem holka mladá od Litoměřic, lidem jsem podobná, nestarej se nic. Andulka mně říkaj‘, to je jméno mý: neboj se, Honzíčku, mý panímámy. Nebudeš nic dělat, já tě uživím; jenom špacírovat, jako kavalír. Panímáma přála, že mně něco dá, bych se nestarala, co pro mě chová. Devět liber mrkve, pytel od mouky, dva pytlíky viky, čtyry homolky. Rozkřapanej hrnec, čtyry vařejčky, mísu planejch jablek, zlámaný necky. Jednu starou truhlu bez dna, bez víka, kerou mně slíbila kmotra Hedvíka. Na tu naši svatbu náš táta nám dá jednu starou vránu, rohy od vola. Budem zpívat, Honzo, Honzo, Honzíčku! dejte krejcar za tu krásnou písničku.

Erben 4/074 | Což pak mne má ženo (16%)
Což pak mne, má ženo, neznáš, neznáš? vždyť jsem já z Podmoklé bednář, bednář. Pobíjím na pivo 1) sudy, sudy, znají mne šenkýři všudy, všudy. 1) Udělám já tobě víka, víka, budeš moct přikrejvat mlíka, mlíka.

Erben 2/447 | Hrášek květe vika taky (16%)
Hrášek květe, vika taky: máma hezká, dcera taky; hrášek květe, vika ne: dcera hezká, máma ne. Málo pšenic, málo žita: byla’s holka pro mě bita; málo pšenic, málo žit: nemusím tě holka mít.

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (11%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“