Sušil 0694 | Na tom našem dvoře

38 words

Sušil 0694 | Na tom našem dvoře (100%)
Na tom našem dvoře je studýnka, Bože! Kdo se z ní napije odejít nemože. Napil se z ní, napil jeden šohajiček, nemohel odejít od naších děvčiček. Od naších děvčiček, ani od okýnka, až ho provodila ta jeho panenka.

Bartoš 1901 / 0614 | Ja pres hory je chodníček (66%)
Ja pres hory je chodníček, do že ho ušľapał? Janíček. Já sem o tom nevěděla, že by on miłoval stateček. Mám-ľi já stateček, mám ho pro sebe, možu já ho užit sama bez tebe; ja šak sem já moc vystáła, švárný šohajíčku, pro tebe. Pošlite ně pro maľéra nech ně vymaľuje maľučko, co by sa rozveseľiło moje zarmúcené srdečko. Maľérek ně praví, že to nemůž' byt, že já mosím z toho světa odejít Dyž já z toho světa půjdu, dajte moje těło otevrít. Prohľedajte, probírajte, dyž bude těło otevrené, nájdete tam mé srdenko šecko až na uheľ spáľené. Łásko, łásko, łásko hoříš płameněm, spáľíš mé srdenko, spálíš na uheľ. Dyž já z toho světa půjdu, jako dyž uderí na buben.

Sušil 1607 | Ach vojna vojna neščasná vojna (65%)
Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, [: dyž na ňu jít musím. :] Sama královna a císařovna do Moravy1) psala, [: aby Janoška :] do vojny dostala. U bílej vody Janošek stojí, hlavěnka ho bolí. Janíčku, nestoj, koníčky nastroj, pojedeš do vojny. Já nepojedu, hlavěnka mne bolí. Moja hlavěnka všecka porubaná; moja galánka všecka uplakaná. Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, dyž na ňu jít musím. Mám hezké děvče, odejít ho musím.2)

Sušil 0693 | Na tom našem dvoře (31%)
Na tom našem dvoře to je voda, Bože! Kdo se jí napije, zapomnět nemože. Napil se jí, napil šohajíček zrána, nemohel zapomnět do svatého Jána. Do svatého Jána, do svaté Trojice, nemohel zapomnět své švárné děvčice.

Bartoš 1901 / 0188 | Na tom našem dvoře (30%)
Na tom našem dvoře, to je voda, Bože, malučko je zakalená, napit se jí može. Napil se jí synek, sousedů Martinek, připravil on hezký děvče o zelený vínek.

Sušil 0701 | Za tó našó stodolenkó (29%)
Za tó našó stodolenkó teče voda kolajenkó. Napil se jí šohajínek, růste z něho rozmarýnek. Rozmarýnek, boží dřevce, co je po něm, dyž mně nechce.

Sušil 0329 | Šla Dorna pro vodu (29%)
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.

Galko 1/321 | Pod Muráňom stojí lipka zelená (29%)
Pod Muráňom stojí lipka zelená, pod tou lipkou teče voda studená; kto tú vodu piť bude, mrcha ženu mať bude, a tá žena nikdy dobrá nebude. (Neboja sa ty, šuhajíčko, ženy zlej, len sa napi tej vodičky studenej; dostaneš ty ženičku, červenú jak ružičku, tá zostane verná tvojmu srdiečku. Pod Muráňom stojí hruška zelená, na tej hruške visí hruška červená; kto tú hrušku jesť bude, mrcha dcéru mať bude, a tá dcéra nikdy dobrá nebude. Neboj sa ty, šuhajíčko, dcéry zlej, len sa najedz tej hruštičky červenej; budeš ty mať dcérečku, červenú jak ružičku, a tá dcéra milovať ťa vždy bude. Napil som sa tej vodičky studenej, najel som sa tej hruštičky červenej; mrcha ženu som dostal, mrcha dcéru som ja mal, Zmok ohnivý bodaj starú babu vzal!)

Erben 5/273 | V tom Lázu je hodnej soused (28%)
V tom Lázu je hodnej soused, ten dokázal hezkej kousek: napil se z prudka podmáslí, až se mu plíce otřásly.

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (4%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (4%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“