Sušil 1179 | Bystra voda vyliva

56 words

Sušil 1179 | Bystra voda vyliva (100%)
[: Bystra voda vyliva, :] všecky lučky přikryva. Jenom jednej něchala, co ma mila sedala. Co ma mila sedala, žulte vlasky česala.1) Žulte vlasky do země do travičky zelenej. Česala jich hřebeněm, na nich zlate prsteně.2) Němohla jich rozčesať, do věnečka zapletať. Něni teho v dědině, co můj vinek rozvině. Něni teho ve světě, co můj vinek rozpletě.

Sušil 1178 | Bystra voda vyliva (40%)
[: Bystra voda vyliva, :] [: všecky lučky přikryva. :]

Sušil 1702 | Před našim domem stoji kůň vrany (27%)
Před našim domem stoji kůň vrany, [: stroji se šohajek do vojny na nim. :] Stroji se, stroji, ba i pojedě, prošvarnu dzěvuchu sebum něvezme. Dy mě něvezmeš, plakać něbudu, jak sem prv dzělala, zas dzělać budu. Vylez, dzěvucho, na vysoky prah, podaj mi ručičku na ostatni raz. Na prah vylezla, ruku podala, sve žulte vlasy z hlavy trhala. Vyjel za humny, šátečkem točil, navrać mi, ma mila, co sem ci kupil. Dy sem ci kupil, to si nědbala, dy sem ci někupil, to si plakala. A jedź juž ty, jedź, něvolaj vice, bo si mi někupil enom střevice. O, dzěvče, dzěvče, dzěvče ze dvora, dalas mi šatečku, něbyla tvoja. Dybych byl vedzěl, že něni tvoja, byl by ju pořezal, podstlal pod koňa.

Sušil 1180 | Něni toho člověka v dědině (20%)
Něni toho člověka v dědině, co mi můj vineček rozvině. Už je svinuty, s milym styknuty, ach, Bože, rozbože, jak mi je! Něni toho člověka na světě, co mi můj vineček rozpletě. Už je spleteny, s milym stočeny, ach, Bože, rozbože, jak mi je!

Bartoš 1901 / 0716 | Pohlédni děvečko (18%)
Pohlédni děvečko, na tu suchú jedlu, jak se ona rozvine, teprv já tě vezmu. Pohlédla jsem včera, pohlédnu ai dnes, ach, přenešťastná jedlo, proč se nerozvineš. A pohlédni, synku, na suchého topola, jak se on rozvine, teprv budu tvoja. Pohleděl jsem včera, pohlédnu ai dnes, přenešťastný topole, proč se nerozvineš.

Sušil 1165 | Z jednej strany potoka (12%)
Z jednej strany potoka, hanaj dynom dajnom, stojí linda, rokyta, hajdynom. Pod tú lindú stolica, na ní sedí děvčica. Maměnka ju česala, do vrkůčka spletala. Nespletajte na tuze, šak nebude na dlúze. Spletajte na slabúčko, půjde dolů brzúčko.

Sušil 2298 | Na kamýnku sedala hej danaj danaj (11%)
Na kamýnku sedala, hej danaj, danaj, bílé vlásky česala, hej danaj. Ach. mý milý vlásečke, pozbyle ste krásečke. Buď, Přadlenko, veselá, hej atd. přinesem ti kysela atd. Fókni větře z Dunaje, shoď jablečko lebo dvě. On jí shodil jediný, ješče bylo červavý. Puč mně, milá, nožiček, ať vykrojím červíček. Kyseličko kyselá, proč tak dlóho visela? Tři leta sem visela, ješče neokysala.

Sušil 2297 | Na kaminku sedala (11%)
Na kaminku sedala, hej danaj, danaj, bílý vlásky česala, hej danaj.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (11%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Sušil 0456 | Běži voda z javora (11%)
[: Běži voda z javora, :] ež k mej milej do dvora. Děvucha ju vyliva, šohaj se na ňu díva. Nědivaj se, nědivaj, vem putenku, vylivaj. Což bych ja ju vylival? Dy sem ji tam něnalal.1) Přiletěl tu slaviček, sednul si na zameček. A tak krasně zazpival, ež se zamek rozlehal. Nězpivaj tak, slavičku, rmutiš našu Aničku.

Sušil 1729 | Vylívá se studená voděnka (11%)
Vylívá se studená voděnka, skázala mně moja frajerenka, vylívá se do kamení, těžký jest to s miló rozlóčení.