Sušil 0129 | Když idu okolo kříže

39 words

Sušil 0129 | Když idu okolo kříže (100%)
Když idu okolo kříže, lejó se mně v oči sloze, když pohlednu na svatý kříž, na němž umřel můj Pan Ježíš. Nedopóščej, Bože, na mne, že sem zhřešil přenáramně! Když já budu v černé zemi, rač spokojiť mé svědomí.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (25%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Bartoš 1901 / 0709 | Mosím na špacír híti (25%)
Mosím na špacír híti, dež mně měsíček svítí; přes hájíček stezka pěkná, má Nánynka na mně čeká, chce se mnó dnes mloviti. Chce se mnó dnes mloviti, chce se mnó dobře býti, chodijó tam kamarádi, voni vo mně povídají, chce mně to povědíti. Stópl sem pod stromek dál, chcel sem to veskómat sám; spatřil sem tam znémiléší, vona se prochází s jinším, to lásko sem veskómal. Veskómal sem ju levce, pronikla mně mé srdce, a debe tam verbuvale, pod husare, pod dragóne, šil bech k nim a dal bech se. Můj koníček, můj vrané, je pěkně vobsedlané, jak von se pode mnó točí mé Nánynce lejó z vočí ach slze bez přestání.

Sušil 0130 | Líbám já tento kříž svatý (16%)
Líbám já tento kříž svatý, na němž jest Ježíš rozpiatý. Líbám tebe, o, Ježíši, draho’s vykúpil mú duši. Děkuji tobě za všecko, dal’s probodnút své srdečko. Jesu Christe, netrestej nás, tvá matička prosí za nás. Prosí tebe: O, synáčku, nerač trestat svú ovčičku. Vztáhni, Christe, svú ručičku, a požehnej mú dušičku.

Sušil 1636 | Ty tuřanský hodine (13%)
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.

Sušil 0244 | Když děvečka huse pásla (13%)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (13%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Erben 2/171 | Když jsem šel k mej milej (13%)
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.

Černík 1908 / 288 | Keď som s tebú (13%)
Keď som s tebú sedávala, dycky som ci povedala v našéj zahrádce, pod slivú: ber mňa panenku poccivú. A týs na to ništ něriekal, len's k nám dycky chodzievával každý dzeň, každú hodzinu, pokel's něpočul novinu. A keď's počul tu novinu, moju haňbu, tovju vinum včiléj sa ci zdám škaredá, ej, panenka něpoccivá. Keď som pannú něpoccivú, poručeno Pánu Bohu, ty's něpoccivý mladzeněc, utrhnul's z mej hlavy veněc. Něstrhnul som, nění pravda, hodzila's ho do Dunaja, ach, do Dunaja, do more, hdo ci to, má milá, spomóže? Něspomóže žjaden jinší, leda ten mój najmilejší, vezni si to na svedomí, že's mládzeněc něpoccivý.

Bartoš 1901 / 0814 | Co pak's te se hosmeslila (13%)
[: Co pak's te se hosmeslila kamarádko, vdávat? :] V nedělo bode mozeka, přiď se tam podívat, [: jak já bodo tancuvati, jak já bodo tancuvat! :] Tobě bodó, kamarádko, z vočí sloze kapat. *)

Bartoš 1901 / 0843 | Syn marnotratný nazván (13%)
Syn marnotratný nazván, o němž mluvil Kristus Pán; ten otce svého prosil: » Otče, dej mi můj díl; s tebou jsem smuten jistě, zvím ještě, co se děje v světě. « (Dále v. Lukáše 15. kap. v. 11.)