Bartoš 1901 / 1132 | Z rána sloníčko vechází

59 words

Bartoš 1901 / 1132 | Z rána sloníčko vechází (100%)
[: Z rána sloníčko vechází, :] [: smotná novina přechází. :] [: Že mám k vojsko bet vodveden, :] [: svýho potěšení zbaven. :] [: Pan arc ke mně přistupuje, :] [: a pod míro mně richtuje. :] [: Porád se mně veptávají, :] [: so-li jako reba zdravé? :] [: So šohájek, jako kvítí, :] [: mohl bech hneď na marš híti. :] [: Na marš do pole širýho, :] [: hde zhenulo vojska mnoho. :] [: Vojska mnoho rakóskýho, :] [: ješče více toreckýho. :]

Bartoš 1901 / 0851 | Kokrhé kohótko (23%)
Kokrhé, kohótko, kokrhé vesele, nevěsta je smotná, hať se nám zasměje. Jak pak mám kokrhat, dež so hopečené, na panenským stole mám bet pokrájené.

Bartoš 1901 / 1127 | Slunéčko z rána vychází (18%)
[:Slunéčko z rána vychází,:] [:smutná novina dochází.:] [:Že já mám na vojnu jíti,:] [:otce, matku opustiti.:] [: Dyž płače otec a matka, :] [: šak zapłače za synáčka. :] [: Dyž zapłače moja miłá, :] [: tá zapłače za frajíra. :] [: U muziky sem néjmenší, :] [: na aksendě sem néjvětší. :] [: U muziky za dveřma, :] [: na aksendě před pánama. :] [: Jak ňa z míry odstaviľi, :] [: hned ňa védľi k héjtmanovi. :] [: Od héjtmana k dochtorovi, :] [: sú-li zdravé moje žiły. :] [: Moje žiły jako kvítí, :] [: može ze mňa voják býti. :]

Erben 7/027 | Bude vojna bude (18%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.

Bartoš 1901 / 0783 | Sluníčko jož záchází (17%)
Sluníčko jož záchází, měsíček vechází, má milá se prochází, já so ješče v práci; pospíším si s prácó svó, bech muhl se svó miló slovo promloviti. A dež belo na večír, šil sem po dědině, nemohl sem usnóti, pro bolesť v mém těle. Vohlídno se na kameň, má milá sedí na něm, smotně vzdychá sobě. A dež belo půl noce, šil sem po městečko, nemohl sem usnóti, bolelo mně všecko. Sleším zpívát slavíčka, že homřela děvečka a to pro synečka.

Erben 5/312 | Což je mi bývalo (12%)
Což je mi bývalo veselo vyjiti, když se rozvíjelo pod našima 1) kvítí. Nyní mi nastalo smutné rozloučení, že mám zbaven býti svého potěšení. Kdo mne ho zbavuje? vojanští stavové: napsali psaníčko, že musím do pole. Do pole šírého, před císaře pána: plakala má milá do bílého rána. Nesedej, má milá! nesedej vedle mne, aby tvé slzičky nekapaly na mne. „Nech mne, můj holečku! nech mne tu sednouti, aby mé srdéčko mohlo odměknouti.“

Sušil 0410 | Ach Bože můj Bože můj (12%)
Ach, Bože můj, Bože můj, mě smutného polituj, co sem u tebe zaslóžil, tym mě obdaruj. Jsem zbaven potěšení, že ho ve světě néní, néní, néní a nebude víc k nalezení. — Jak to nemá líto byt? Musíme se rozejít, mé srdečko s tvým srdečkem musí se lóčit. Těžké naše lóčění, jsme obá zarmócení, srdce leží mezi kordy k politování. Vy nebeščí ptáčkové, keři sem tam lítáte, naříkati a kvíleti mně pomáhejte.

Bartoš 1901 / 1232 | Tepró sem bél téden voják (9%)
[: Tepró sem bél téden voják, třikrát milá zkázala, :] hábech já šíl na špacírko, bech prosél kaprhála. [: Pan kaprháí: »Milé brácho, tohle nemůže býti :] te seš ješče mladé voják, na špacír nesmíš híti.« [: Pane kaprál, neměte strach, nebodo se tólati, :] jen Nánynko modrovokó, to věrně milovati.

Bartoš 1901 / 0709 | Mosím na špacír híti (9%)
Mosím na špacír híti, dež mně měsíček svítí; přes hájíček stezka pěkná, má Nánynka na mně čeká, chce se mnó dnes mloviti. Chce se mnó dnes mloviti, chce se mnó dobře býti, chodijó tam kamarádi, voni vo mně povídají, chce mně to povědíti. Stópl sem pod stromek dál, chcel sem to veskómat sám; spatřil sem tam znémiléší, vona se prochází s jinším, to lásko sem veskómal. Veskómal sem ju levce, pronikla mně mé srdce, a debe tam verbuvale, pod husare, pod dragóne, šil bech k nim a dal bech se. Můj koníček, můj vrané, je pěkně vobsedlané, jak von se pode mnó točí mé Nánynce lejó z vočí ach slze bez přestání.

Bartoš 1901 / 1180 | Na líšenským zámko (9%)
Na líšenským zámko honili cegánko a ja ju ja; nebela cegánka, bela má galánka, — moja milá. Chceš-li moja býti mosíš se mnó híti — do tábora; tam se sezdat dáme, roke si podáme, — bodeš moja.

Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese (6%)
Za horama v černým lese, seče trávo hezký děvče. Seče jo tam na dolině, na té panské jetelině. Přišil na ňo mesliveček, polesnýho mládeneček. »Co to, holka, co to děláš, že se ani nevohledáš? Proč bech já se vohlídala, dež sem škodě nedělala. »Te mosíš bet zmordovaná, pod javorem zakopaná.« Než bech se zmordovat dala, rač bech třikrát zavolala. »Aj můžeš třeba štyrykrát, nehosleší ti hani fták.« Dež ponéprv zavolala, alije se zelenala. Dež podruhý zavolala, dóbrava se rozlehala. Dež po třetí zavolala, svýho bratra dovolala. Mlačí bratr to hoslyšel, staršímo to povídat šel. »Hola! bratře, zle je s námi, naša sestra volá v háji. Zapříhnite vraný koně, do háječka pojedeme.« Dež na to lóko přijeli, sestřičko tam neviděli. Spatřili tam meslivečka, polesnýho mládenečka. »Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko?« Zastřelil sem holubičko, v menářovým vokýnečko. »To nebela holubička, to bela naša sestřička. Te mosíš jít do vězení, kde božího světla není.«