Erben 5/312 | Což je mi bývalo

72 words

Erben 5/312 | Což je mi bývalo (100%)
Což je mi bývalo veselo vyjiti, když se rozvíjelo pod našima 1) kvítí. Nyní mi nastalo smutné rozloučení, že mám zbaven býti svého potěšení. Kdo mne ho zbavuje? vojanští stavové: napsali psaníčko, že musím do pole. Do pole šírého, před císaře pána: plakala má milá do bílého rána. Nesedej, má milá! nesedej vedle mne, aby tvé slzičky nekapaly na mne. „Nech mne, můj holečku! nech mne tu sednouti, aby mé srdéčko mohlo odměknouti.“

Sušil 1639 | Dycky mně bývalo (49%)
Dycky mně bývalo veselé vyjití, dyž se rozvíjalo před našima kvítí. Včilé nám nastalo přesmutné loučení, já mám být zbavený svého potěšení. Kdo mě ho zbavuje? Vojanščí stavové, psali mně psaníčko, abych šel do pole. Do pole šírého, před císařa pána; plakala má milá do bílého rána. Neplač, nenařikej, Nanynko má milá, šak jsi mně nebyla od Boha souzená. Od Boha souzená, od rodičů daná, neplač, nenařikej, Nanynko má milá.

Bartoš 1901 / 0721 | Před nami cestička (16%)
Před nami cestička tolary vydlážená; nebudeš, děvečko, nebudeš moje žena. Nebyl by mi ten žel, kdybys mi, synku, umřel, jako je mi ten žel, že si mi vypověděl. Od velkého žalu slzičky kapajú, na tvrdém kamení jamečky vymývajú.

Bartoš 1901 / 1132 | Z rána sloníčko vechází (11%)
[: Z rána sloníčko vechází, :] [: smotná novina přechází. :] [: Že mám k vojsko bet vodveden, :] [: svýho potěšení zbaven. :] [: Pan arc ke mně přistupuje, :] [: a pod míro mně richtuje. :] [: Porád se mně veptávají, :] [: so-li jako reba zdravé? :] [: So šohájek, jako kvítí, :] [: mohl bech hneď na marš híti. :] [: Na marš do pole širýho, :] [: hde zhenulo vojska mnoho. :] [: Vojska mnoho rakóskýho, :] [: ješče více toreckýho. :]

Sušil 0410 | Ach Bože můj Bože můj (11%)
Ach, Bože můj, Bože můj, mě smutného polituj, co sem u tebe zaslóžil, tym mě obdaruj. Jsem zbaven potěšení, že ho ve světě néní, néní, néní a nebude víc k nalezení. — Jak to nemá líto byt? Musíme se rozejít, mé srdečko s tvým srdečkem musí se lóčit. Těžké naše lóčění, jsme obá zarmócení, srdce leží mezi kordy k politování. Vy nebeščí ptáčkové, keři sem tam lítáte, naříkati a kvíleti mně pomáhejte.

Bartoš 1901 / 0610 | Synečku v haľeně (9%)
Synečku v haľeně, nesedej vedľe mně, už su roznesená po cełéj dědině. Po cełéj dědině, po cełém městečku, nesedej vedľe mně fałešný synečku.

Erben 2/131 | V háječku v dolině (9%)
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!

Sušil 2334 | A byla ci jedna (9%)
A byla ci jedna překrasna dzěvečka, co se vyřikala sveho mladenečka. Ja se ho něvezmu, by mě měl ďabel vzić, by mě měl ďabel vzić, ja se ho něchcu vzić. Něminulo temu jedenact nědzěli, nastalo dzěvuše to jeji veseli. Přijechal pan jeden, prosil un ženicha: Dovolcě mi jenom tři tance s něvěstu. Jak ty tři tanečky do kola obešly, pod paže ju popad, oknem s ňu vylecěl. Sědnul un s ňu, sědnul na jednu stodolu, nohy ji ulamal, ruky pozukracal. Ješče zavolala na svoje družičky, na svoje družičky, věrne tovaryšky. Něvyřikajcě se, ach, žadna žádneho, ach, žadna žádneho, mladenečka sveho. Tak jako sem se ja sveho vyřikala, včil sem se ja živa do pekla dostala.

Erben 2/132 | Vyletěla čejka (9%)
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.

Erben 2/252 | Zhůru cesta dolů druhá – (8%)
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte!

Erben 2/386 | Ty se mně má milá (8%)
Ty se mně, má milá, nic nelíbíš: zarmoucená chodíš, nic nemluvíš; nic nemluvíš, nic neříkáš: já se tebe bojím, že mne necháš. Dala mně má milá rozloučení, abych já si hledal potěšení: kde já si je hledat budu? když na té zpomenu, plakat budu.