Sušil 1639 | Dycky mně bývalo

70 words

Sušil 1639 | Dycky mně bývalo (100%)
Dycky mně bývalo veselé vyjití, dyž se rozvíjalo před našima kvítí. Včilé nám nastalo přesmutné loučení, já mám být zbavený svého potěšení. Kdo mě ho zbavuje? Vojanščí stavové, psali mně psaníčko, abych šel do pole. Do pole šírého, před císařa pána; plakala má milá do bílého rána. Neplač, nenařikej, Nanynko má milá, šak jsi mně nebyla od Boha souzená. Od Boha souzená, od rodičů daná, neplač, nenařikej, Nanynko má milá.

Erben 5/312 | Což je mi bývalo (54%)
Což je mi bývalo veselo vyjiti, když se rozvíjelo pod našima 1) kvítí. Nyní mi nastalo smutné rozloučení, že mám zbaven býti svého potěšení. Kdo mne ho zbavuje? vojanští stavové: napsali psaníčko, že musím do pole. Do pole šírého, před císaře pána: plakala má milá do bílého rána. Nesedej, má milá! nesedej vedle mne, aby tvé slzičky nekapaly na mne. „Nech mne, můj holečku! nech mne tu sednouti, aby mé srdéčko mohlo odměknouti.“

Sušil 2324 | Adesiaš dal Vavřince vzici (13%)
[: Adesiaš1) dal Vavřince vzici, :] dal na něho velky oheň klasci. Palili ho beze vši milosci, bylo vidac jeho svate kosci. Obrać, mistře, na tu druhu stranu, až ma cisař hotovu pečeňu. Jak obracil, na kroček odkročil, uciral si bilum šátkum oči. Vidzim, mistře, že si litoscivy, budzě ci sam Pan Bůh miloscivy. Budzěš s nami dněs večeřu jesci a na věky s nami přebyvaci. Bo do nebe je cesta uzučka jak do šatnej jahelečky uška. A do pekla je široka brana, na padesat vozův murovana. Kdo ňum půjdzě, zbavěny něbudzě, na svoje rodiče běda volac budzě. Běda, běda, co scě učinili, nic dobreho nas něvyučali. A v tym pekle hrubě velky plamen, uchovej nas, paně Kriste, amen.

Bartoš 1901 / 1233 | Prespurská kasárňa (12%)
Prespurská kasárňa, široký dvôr, po něm sa procházá synáček môj, všecek strápený, mysľi zbavený, že už dnes mosí ít v čas ráno do vojny.

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (12%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.

Erben 5/391 | Já jsem chlapík z Polské (12%)
Já jsem chlapík z Polské, dobře mi 'de hexecírka; já jsem chlapík z Polské, dobře mi to 'de: psali vo mě Kútští páni, že voni mě vodchovají, že muším na vojnu, že muším za ně.

Erben 2/285 | Daleké široké (10%)
Daleké široké to Stupenské pole: po něm se prochází potěšení moje. Prochází, prochází, pláče a naříká, svoje bílé ruce za hlavu zakládá. Proč pláčeš, naříkáš, panenko rozmilá: když jsi mi od Boha souzena nebyla. Od Boha souzena od matičky dána: neplač, nenaříkej, není pomoc žádná!

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (10%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!

Erben 2/350 | Daleké široké políčka! (10%)
Daleké široké políčka! což jste se zelenaly? když jste mne potěšit měly, vy jste mne zarmoutily! Má zlatá stezičko uzoučká, což je mi líto tebe! když já si na tě zpomenu, bolí mne srdce v těle. Což je ta stezička ouzká, kterou jsem chodívával! což je ta panenka hezká, kterou jsem milovával. Když jsem s mou milou chodíval do těch Hradeckejch polí, o lásce jsem s ní rozmlouval, teď mě mé srdce bolí! Bolí mé srdéčko, bolí, teprva poboluje: že si má panenka milá jiného oblibuje. Co jsem se za tebou nachodil, kolik jsem nocí nespal:[28] když jsi mi souzena nebyla, přece jsem tě nedostal!

Sušil 2334 | A byla ci jedna (9%)
A byla ci jedna překrasna dzěvečka, co se vyřikala sveho mladenečka. Ja se ho něvezmu, by mě měl ďabel vzić, by mě měl ďabel vzić, ja se ho něchcu vzić. Něminulo temu jedenact nědzěli, nastalo dzěvuše to jeji veseli. Přijechal pan jeden, prosil un ženicha: Dovolcě mi jenom tři tance s něvěstu. Jak ty tři tanečky do kola obešly, pod paže ju popad, oknem s ňu vylecěl. Sědnul un s ňu, sědnul na jednu stodolu, nohy ji ulamal, ruky pozukracal. Ješče zavolala na svoje družičky, na svoje družičky, věrne tovaryšky. Něvyřikajcě se, ach, žadna žádneho, ach, žadna žádneho, mladenečka sveho. Tak jako sem se ja sveho vyřikala, včil sem se ja živa do pekla dostala.

Sušil 0565 | Jenom ty mně má panenko pověz (9%)
Jenom ty mně, má panenko, pověz, kam ty ráno na travěnku půjdeš? A já půjdu, půjdu, půjdu do hájíčka, zelená se tam pěkná trávička. Zelenej se, travěnko zelená, rozlívej se, voděnko studená! Rozlívej,rozlívej po hladkém kamení, nastalo mně s milú rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť! Od bolesti zelená bylinka, od tesknosti je hezká panenka.*)