Bartoš 1901 / 1353 | Panimámo jede k nám

54 words

Bartoš 1901 / 1353 | Panimámo jede k nám (100%)
Panimámo jede k nám z Holomouce písař s dvouma koni vranýma jak nejaký císař. V jedné ruce kalamář, v druhé ruce péro, on si mne zapíše do srdečka svého. Dobře je povandrovat, když je v poli kvítí; hezky děvče milovat, když měsíček svítí. Sviť, měsíčku s vysoka, když já povandruju, aby milá viděla, jak daleko půjdu.

Sušil 0745 | Panímámo jede k nám (51%)
Panímámo, jede k nám ze Slavkova písař, švárné vrané koně má,*) jede jako císař. V jedné ruce kalamář, v druhé ruce péro, a on si mě zapíše do srdečka svého.

Erben 2/577 | Chodíval k nám chodíval (27%)
Chodíval k nám, chodíval z kanceláře písař, klobouk měl premovanej jako ňákej císař. V jednej ruce kalamář, v druhej ruce péro: chtěl abych ho zapsala do srdéčka svého. Kdybys ty byl mládenec, jako já jsem panna, dala bych ti ten věnec, kterej nosím sama. Můj věneček zelenej na hlavičce skáče: a ta tvoje poctivost na kolíbce pláče.

Sušil 2150 | Na svatého Řehoře (25%)
Na svatého Řehoře památka se činí, svátá církev všeobecná po všem světě nyní. Kdo své dítky miluje, vede jich k dobrému a posílá jich do školy, ať se učí tomu. Nejprvé Boha znáti, Stvořitele svého, víru svátou rozmnožovat dle rozkazu jeho. Pak-li žáků nemáte, na papír nám dejte, jedným grošem nebo dvouma málo schudobnete. Však vám Bůh nahradí, dá vám požehnání a po smrti věčnou radost v nebi přebývání.

Erben 7/047 | Dvanácte panen usnulo (17%)
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.

Sušil 1422 | Ach do kraja zahonečku do (16%)
Ach, do kraja, zahonečku, [: do kraja, :] aby sme tě mohli strhať [: do jara. :] Ach, do meze, zahonečku, do meze, ať nějaký pomocníček přileze. Ach, do konca, zahonečku, do konca, abychme tě mohli strhať za slunca.

Erben 2/598 | Nevybírej nepřebírej (9%)
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“

Smutný 48/102 | Panímáma jede k nám ale co (8%)
Panímáma jede k nám, ale co, z kanceláře pisař

Erben 5/011 | Písař umí pěkně psáti (8%)
Písař umí pěkně psáti a dobře počítati: on píše nuly jen sobě k vůli, když jemu cifra platí.

Sušil 1066 | Sviť měsíčku vysoko (7%)
Sviť, měsíčku, vysoko, až já povandruju, aby milá viděla, keró cestó půdu. Půdu-li tó vrchňéší anebo spodňéší, bude plakat, naříkat moja némiléší. Kólelo se, kólelo červené jablíčko, nemohlo se dokólet k mé milé na lůžko. A dyž se dokólelo, odpověď jí dalo: S Pánem Bohem tu bévé, moja milá panno.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (7%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)