Bartoš 1901 / 1165 | Od Příbora

52 words

Bartoš 1901 / 1165 | Od Příbora (100%)
Pani, pani, ukvałšči pani, čemu stě mně na vojnu vzałi? Škoda mojich mładych ľet, moh sem hezke děvče měť, včiľ musim na vojně na koňu seděť. Něpłač, něpłač, má miłá, něžeľ, že sem s tebu jedenkrat’ seděł, dyby ně to sedění, něbył bych odvedený, včiľ musim narukovať a jinač něni.

Bartoš 1901 / 1166 | Ze St Břeclavy (33%)
Ešče sem nezačał svú miłú miłovat, [: došła ceduľenka,:] že mám narukovat. Ked sem narukovał, otec na ma vołał: [: Bože můj, synu můj, :] ťažko sem ťa chovał. Choval sem ťa, chovał, jak modru ľeľeju, [: a včiľ sa procházíš :] mezi infanterjú.

Bartoš 1901 / 1182 | O vy páni muzikanti (23%)
O vy páni muzikanti, zahrejte mi nahoru, jaké jsem měl těžké srdce, když mně brali na vojnu. Plakali o mně rodiči, všichni přátelé moji; neplačte o mně, maměnko, když už jsem odvedený. Když jsem byl týden vojákem, milá pro mne zkázala, abych vyšel na špacír ven, to poprosil kaprála. Kaprál praví, že nemůže, že jsem týden vojákem, že on to udělat nesmí, abych šel na špacír ven. Šel sem zpátky do kasáren a hleděl jsem z okna ven, zdali ide moje milá, abych vyšel za ní ven. Nedaleko chvíle malá vidím jíti cestičkou, zdali je to moje milá s tou nejmladší sestřičkou. Vítám já tě, moje milá, že’s mne přišla naštívit, že’s mně přišla zarmoucené srdce moje potěšit. Kdybys nebyla snad přišla, byl bych nosil zármutek, nic bych sobě nebyl myslil, leda na ten pryč útěk.

Bartoš 1901 / 0084 | Hory hory čérné hory (22%)
[: Hory, hory, čérné hory, :] šak nad vami mračno stójí. [: Sestra bratru hłavu myje, :] do vojny ho vypravuje. [: Můj bratríčku premiľený, :] kedy mi ty půjdeš z vojny? [: Ja, sestričko moja miłá, :] výjdi venkaj po tri rána. [: Jedno ráno ven vyzreła, :] bíłé zore uviděła. [: Ja, Bože můj premiľený, :] už je můj brat odvedený. [: Druhé ráno ven vyzreła, :] červené zore viděła. [: Ja, Bože můj premiľený,:] už je můj brat porúbaný. [: Tretí ráno ven vyzreła, :] modré zore uviděła. [: Ja, Bože můj premiľený, :] už je můj brat pochovaný. [: Všeci páni z vojny jedú, :] mého bratra koňa vedú. [: Páni, páni, radní páni, :] kde ste mého bratra děľi? [: On tam ľeží pri Dunaji, :] v čérnéj zemi zakopaný. [: V čérnéj zemi neoranéj, :] sedum roků nehýbanéj.

Bartoš 1901 / 1176 | Z Hovoran (17%)
Aj vy páni muzikanti, zahrajte mně nahoru. Dyž sem já býł v mładých ľetech, odvédľi ně na vojnu; płakaľi o mně rodičé, má néjmiľéjší. Ach, kdo moje zarmúcené srce potěší? Žádný jiný, než má miłá a její čérné oči. Vy vězdičky, ste maľičký; dyž se na vás podívám, vašu krásu v spanilosti ve svém srdci rozjímám. Vy ste mně od Boha były v noci stvořeny, abyste mně svítívały do méj komory, až já půjdu, povandruju, od mojéj miłéj v noci. Tá dennička, tá nejvíce dycky mně svítívała, dyž sem já šéł od svěj miłéj, cestu ukazovała; za horama výstupováł bílý měsíček, od Dunaje zafúkováł ľibý větříček. Słunce krásné svítí jasně miłéj do okýneček.

Bartoš 1901 / 1374c | O mamyčko moja (16%)
O mamyčko moja, já sa bójím v noci, chodá k nám pod okna dva švárný młádenci; ony na mna volajú, pokoja my nedajú. O ceruško moja, z tohoc' zpomožeme, tvoju posteľenku k našéj přiłožíme; budeš s námi spávaci, nebudeš sa bávaci. O mamyčko moja, z toho nepomože, mosí byt šohajko do méj biéłej łože; bude se mnú spávat, nebudu sa bávat. O ceruško moja, ty si ešče mładá, věru tebe ešče muža nepotreba; ľebo také ženy mrú, čo sa mładé výdajů O mamyčko moja, ces cinter chodzíte, moc-i vy tam takých mładých žen vydzíte, čo to také mładé mrú čo sa skoro vydajů ?

Bartoš 1901 / 0165 | Była svaďba była (16%)
Była svaďba, była jedných mładých ľudí, ej byľi na ňu zvaní cuzozemščí páni. Do kosteła išľi, nevěsta płakała, ej od veľkéj žałosti, až k zemi padała.

Sušil 0280 | Okolo Hodolan (14%)
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)

Erben 3/064 | Jdi měsíčku polehoučku (13%)
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!

Sušil 1185 | Ha ty vtáčku sokolíčku (13%)
Ha, ty vtáčku sokolíčku, vysoko lítáš, co mně neseš za novinu, nic mně neříkáš. Já ti nesu novinečku krásnou, spanilou, že už tvoji nejmilejší čepiti budou. Ona sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozpletati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, věnec zelenej, šak ti bude lepší slušet věnec stříbrnej.

Erben 7/057 | Slyším zvony zvoniti (13%)
Slyším zvony zvoniti. Vidím, vidím Krista pána nábožně mši svatou sloužili. Všecky dušičky k němu jdou: a já hříšná taky půjdu, z té studánky píli budu, kde se Kristus pán umýval, šeredného ďábla zaklínal. Vstal pán Ježíš s svého lože, vzal na sebe svoji komži, ohledal svých pět svatých ran, ty jsou mu tuze krvácely. Přišla k němu jeho milá Matka, začala jeho ran želeli. „Ach nežel, má znejmilejší Matičko! neb jsou ty rány darovany pro hříšníky pro křesťany.“