Bartoš 1901 / 1166 | Ze St Břeclavy

42 words

Bartoš 1901 / 1166 | Ze St Břeclavy (100%)
Ešče sem nezačał svú miłú miłovat, [: došła ceduľenka,:] že mám narukovat. Ked sem narukovał, otec na ma vołał: [: Bože můj, synu můj, :] ťažko sem ťa chovał. Choval sem ťa, chovał, jak modru ľeľeju, [: a včiľ sa procházíš :] mezi infanterjú.

Bartoš 1901 / 1165 | Od Příbora (33%)
Pani, pani, ukvałšči pani, čemu stě mně na vojnu vzałi? Škoda mojich mładych ľet, moh sem hezke děvče měť, včiľ musim na vojně na koňu seděť. Něpłač, něpłač, má miłá, něžeľ, že sem s tebu jedenkrat’ seděł, dyby ně to sedění, něbył bych odvedený, včiľ musim narukovať a jinač něni.

Bartoš 1901 / 1150 | A v tem Kužełovém (33%)
[: A v tem Kužełovém teče voda dołem, :] [: Kužełovčí chłapci :] seďá si za stołem. [: Za stołem sedijú goraľenku pijú, :] [: a svýma słzama, :] skľénky doľévajú. [: Kužełovčí chłapci, proč sa nežéníte? :] [: Cedulenka přišla :] na vojnu jít máte. [: Ceduľenka psaná od Strážnických pánů, :] [: že máte napľnit, :] Brněnská kasárňu. [: Brněnská kasárňa je pľná vojáků, :] [: je pľná vojáků, :] samých Moravčíků. [: Tá Brněnská brána cełá maľovaná, :] [: seďá v ní mamička :] cełá upłakaná. [: Syneček k ním přišeł, ručenku jím podał, :] nepłačte, mamičko, sivá hołubičko, šak je to svaďba má. [: Ja syne, synečku, co je to za svaďba, :] [: ja dyž na ní néni :] žádná tvá rodina. [: Žádná tvá rodina, ani tvůj tatíček? :] [: Už ně na ních roste :] zeľený trávníček. [: Zeľený trávníček, červené ořeší, :] [: už ňa můj tatíček :] jakživ nepotěší. [: Potěší, potěší, ale nevím kedy, :] [: až bude súdný deň :] dyž půjdem z hrobu ven.

Černík 1908 / 100 | Keď som mašíroval (15%)
Keď som mašíroval, tatko na mňa volal, Bože mój, synu mój, ťažko som ťa choval. Já som ťa vychoval z růže bielým kverom, včil sa mi prechodzíš medzi cudzím svetom. Medzi cudzím svetom, medzi cudzozemci, medzi cudzozemci, ako medzi štěnci.

Černík 1908 / 119 | Kerá panna (15%)
Kerá panna stává z lože, červená je jako růže, červená je taková, kerá vienka zachová. A já som ho zachovala od večera až do rána, od večera tmavého až do rána bielého. A keď prišlo bielé ránko, prišla mamka pod okénko, staň, Janoško, staň vzhůru, verbujů ťa na vojnu. Bežce domů, má mamička, osedlajce mi koníčka, sedlajce mi vraného, budzem sadac na něho. Keď som na koníčka sadal, tatko na mňa takto volal: » S Pánom Bohom, synu mój, ťažko som ťa vychoval. « Choval som ťa z růže kvetom, včilej idzeš cudzím svetom, choval som ťa laliju, a včilej ťa zabijú. S Pánom Bohom , má mamička, s Pánom Bohom, mój tacíček, s Pánom Bohom, mamička, aj moja frajérečka.

Bartoš 1901 / 0360 | Teskno smutno na vše strany (13%)
Teskno, smutno na vše strany, sem zbavená potěšéní, sem zbavená potěšéní, duša moja, šohaj švarný. Vyletěł mně vták ze skľetky, ten był pěkný nade všecky; ľetěł k mořu, smutně vzdychał, přežałostným hłasem vołał. Vrať sa ke mně potěšéní, vrať sa ke mně bez meškání; vrať sa ke mně bez meškání dušo moja, šohaj švarný.

Bartoš 1901 / 0095 | Boła tam cescička (13%)
Boła tam cescička, ľecě*) [: šľapaná, :] išła ňú dzěvečka, ľecě [: płakała. :] Išeł ňú Janíčko, ľecě, [: vízdał si, :] na švárnú dzěvčinu ľecě, [: vołał si. :] A co vy, Janíčko, na mňa [: vołácě, :] a šak já dobre vím vy ma [: něznácě. :] A já cja, Aničko, ľecě [: dobre znám, :] dá-ji Pambôh večer, lecě [: pôjdzěm k vám. :] Jaké boły cesty, ľecě [: šľapané :] také tvé, Janoško, srce [: fałešné. :]

Bartoš 1901 / 1191 | Ach horahorečka (13%)
Ach hora, horečka, pod ňú je skaľička, chytajú na vojnu švarného Janíčka. Ach hora, horečka, pod ňú je skaľička chytajů na vojnu švárného Janíčka. Ja keď ho chytiľi na Kačenku vołał: Kačenko, srdco mé, svazovať ňa nedaj. A keď ho už védľi pres Straňanské łúky, už mu podávały galánečky ruky. A keď ho už védľi pres Straňanské poľe, už mu ukazujú ty Brodské kasárně. Vojáci šabľama, mamičky słzama ta Brodská kasárňa pěkně maľovaná. Neukazujte mně ty Brodské kasárně, než mi ukazujte k mojéj miłéj dveře. Tá Brodská kasárňa pěkně malovaná, co ju maľovaľi vojáci šabľama.

Bartoš 1901 / 0565a | Vyém já domeček a v nom (13%)
Vyém já domeček a v nom okénko, pod kerým som sedał, na svú myłú vołał: spíš-ľi, srdenko?

Erben 3/144 | Ach můj vínku zelený (11%)
Ach můj vínku zelený, už té s hlavy skládám! tobě, můj nejmilejši! jej teď odevzdávám: abysi jej choval, vždycky mě miloval, stále až do mé smrti v té lásce setrval. Ej, již se s vámi žehnám, družičky mé milé! s vám všem vale dávám – smutno této chvíle: změnily se časy, zavily se vlasy, laskavě vám děkuji za tu službu vaši! Už kamarádky jiny do počtu mě vzaly, už mně čepeček bílý na hlavičku daly: s nimi nosím býti a vás opustili: pán Bůh račiž je za to všecky odměniti!

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (11%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)