Erben 2/182 | Nad Pušperkem ten vrsíček

47 words

Erben 2/182 | Nad Pušperkem ten vrsíček (100%)
Nad Pušperkem ten vrsíček zelená se, na něm sedí vlaštovička, ozývá se: já tam pudu poslouchati, co mně bude vlaštovička povídati. Vlaštovička povídala o mý milý, že já musím od ní jiti, jak den bílý; jak den bílý, slunce svítí: že je má zlatá panenka jako kvítí.

Sušil 0957 | Za našimi humny zelená se (49%)
Za našimi humny zelená se, sedí tam zezulka, ozývá se.1) Já ju budu poslúchati, co ona mně bude povídati.2) Ona mně žaluje, že je zima, že můj milý chodí za jinýma. Dyž si chodí, nech si chodí, šak sa mu to kdysi všecko shodí.

Erben 2/518 | Nad Pušperkem ten (33%)
Nad Pušperkem ten vršeček je okrášlený, ono se tam procházelo, mé potěšení; prochází se po senci, nosí pivo ve sklenci: když měl přijít k svej panence, on šel ze senci. Netrvala malá chvilka, on dal zas nalít; kdy měl připit svej panence, on dal jinej pít: „To ti na truc já dělám, že ti ani pít nedám: aby každej o tom věděl, že tě rád nemám.“ Kdybych já to, falešníku, byla věděla, nebyla bych já z tý sklence to pivo pila: bohatých tu málo máš, z chudých si posměch děláš, zpomeň sobě, falešniku, 1) že sám nic nemáš! 1) počkej jenom, falešníku, se vším se shledáš!

Erben 2/208 | Nad Pušperkem je (33%)
Nad Pušperkem je zelenej vršeček, nad Pušperkem je zelenej vršek: zamračilo se, bude tam pršet; zamračilo se, bude tam pršet. Bude tam pršet, jen se bude líti; bude tam pršet, jen se bude lít: je tam má milá,1) já tam musím jit; je tam má milá, já tam musím jít. 1) já tam mám holku, musím pro ni jít. Za Domažlici velikej vršík: mraky se strojí, bude tam pršít; bude tam pršít, bude se lít: já tam mám milou, musím tam jít.

Erben 3/073 | Vlašťovička lítá (17%)
Vlašťovička lítá, povídá, že svítá, svítá svítaníčko: vstaň, má Anduličko! Kdybych měla klíče od toho svítání, nedala bych svítat zejtra do snídaní. Kdybych měla klíče ode dne bílého, nedala bych svítat do roka plného!

Erben 2/134 | Vlašťovička litá (17%)
Vlašťovička litá, povídá že svítá: jdi, holečku, domů, pomoct ti nemohu, já bych byla bita. Já bych byla bita od svojí matičky: že jsem nenažala, kravičkám nedala zelené kávičky. „Ty bita nebudeš, na trávu nepůjdeš: napadla rosička, studená vodička, není to žádná lež.“

Erben 5/110 | Vlaštovička švitoří (16%)
Vlaštovička švitoří, má bíly černy peří, ráno vstává, povolává, ševci nadává. „Pane mistře, satane! my štětiny nemáme: ráno vstaň a pomodli se, a jdi do stáje.“ Já do stáje nepudu, radši na pole pudu: náš pan slouha svině pase, prosit ho budu. Aby on mi dovolil, že si svini oholím: že mu taky připijeme, to mu připovím.

Erben 7/006 | Pase ovčák pase ovce (16%)
Pase ovčák, pase ovce v pěkném zeleném klobouce, pase na kopečku v březovém háječku. Pod dubem tu z nenadání dvě panenky stály, ovčák jim dal dobrý večer, ony se mu smály. Jedna byla celá bílá, jako holubička, druhá k němu švitořila, jako vlaštovička: „Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma, vyspi se u nás do rána; a ty tvoje ovce ať je pase, kdo chce.“ Vzaly jsou ho za ručičku, do hor s nima zašel: svých oveček a chaloupky nikdy víc nenašel.

Erben 2/016 | Která bude má (16%)
Která bude má, než ta maličká: vona štěbetá jak vlaštovička. Vona štěbetá, vona se točí, když se k ní hezkej chlapec přibočí.

Sušil 0956 | Ho rebníčka jaborýsek (4%)
Ho rebníčka jaborýsek, na něm sedí [: sekavíček. :] Já ho bodo poslóchati, co mně bode povídati. Von povídá vo své milé, že ho ní bel, haž deň bílé.1) Haž deň bílé, slunko svítí, miloval sem hezký děvče jako kvítí.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (4%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.