Erben 2/569 | Hájkovic Andulka

28 words

Erben 2/569 | Hájkovic Andulka (100%)
Hájkovic Andulka, ta je hodná holka: ona nic nedělá, jen se z okna kouká. Ve čtvrtek zašívá, a v pátek vypere, v sobotu vyválí, v neděli to bere.

Sušil 0557 | Janku náš Janku náš (55%)
Janku náš, Janku náš, tenkó košulku máš; kdo ti ju vypere, dyž maměnky nemáš? Já nemám maměnky, ale mám panenku, vona mně vypere tenkó košulenku. Dyž mně ju vypere, pěkně ju vyválí, dyž pudu přes pole, každé mě pochválí.

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (17%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)

Erben 3/214 | Kdo má zlou ženu v nedělí (16%)
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!

Sušil 1945 | Kdo má zlú ženu v neděli (16%)
Kdo má zlú ženu v neděli, nech jde do lesa v pondělí, v úterý na ňu kyj chystý, ve středu jí ním vystříský. Ve štvrtek bude stonati, v pátek bude umírati, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V nedělu půjdem namlúvat, v pondělí o věno smlúvat, v úterý budeme zváti, ve středu s nevěstú hráti. Ve čtvrtek zbijeme volky, zazveme na ně pacholky, v pátek se svadba dokoná, v sobotu žena hotová. Jak jsem chtěl, tak se mně stalo, peněz mně málo zostalo. Skazím-li druhú mršinu, chcu vám nachystat hostinu.

Erben 2/444 | Když jsem jel okolo fary (14%)
Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly; pan farář se na mě kouká: Chlapče, co ti to mrňouká? „Mrňoukají to kolečka, že mne nechce má Ančička; a já je zalejn vodou: namluvím si holku jinou.“

Erben 2/381 | Má paňmámo zlatá (14%)
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!

Erben 5/328 | Ach bolí mě bolí mě (14%)
Ach bolí mě, bolí mě to srdéčko v mém těle: však už mně to dávno povídali, že mě vrchnost odvede. Konšelové, rychtáři okolo mne obchází, a ta moje nejmilejši kouká, brzo-li mě naloží. Už ležím já na voze, těžký pouta na noze: zapřáhněte čtyry vraný koně, pojedeme ku Praze. V Praze na mě čekají, bílej kabát mi dají; a ty moje kudrnaty vlásky ty mi tam ostříhají. Ještě já se podívám k Vyšehradským zahradám, jest-li tam kde moje nejmilejší, já si na ni zavolám. Ani ji tam nevidím, ani ji tam neslyším: s kým pak já se, má zlatá panenko, s kým pak já se potěším! Já se dycky ohlídám k těm Pušperským zahradám: jest-li tě tam, moje potěšení! jest-li tě tam uhlídám. Třebas já tě nevidím, jen když já tě uslyším: já se s tebou, moje nejmilejší! já se s tebou potěším.

Erben 2/590 | Teče voda proti vodě (14%)
Teče voda proti vodě, vítr do ní fouká – má panenka modrooká z okenecka kouká. Nekoukej ty z okenecka, vyjdi radši před dům: jest-li že mi dáš hubičku, já ti jich dám sedům. Než bych já ti jednu dala, radši ti jich sto dám; aby lidé nemluvili, že tě ráda nemám.

Erben 2/006 | Slunéčko vyšlo přes hory (14%)
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.

Erben 3/211 | Přijdu-li od práce (14%)
Přijdu-li od práce domů unaven, tu stojí n trouby, kouká do kamen. Ptám-li se: Ženuško! co jsi vařila? „Co’s dal do kuchyně, to jsem strojila!“ Řeknu-li: „Ženuško! dělej mi počet;“ tu se začne vztekat, má bubu co čert.