Erben 2/745 | Pořád se mne naši ptají

32 words

Erben 2/745 | Pořád se mne naši ptají (100%)
Pořád se mne naši ptají, kde jsem já včera byl, že jsem já svy koníčky nečesal, nekrmil? Mý koníčky vraný v maštálce řechtaly: a my ještě s mou panenkou v hospodě vejskali!

Sušil 2114 | Už já mosím domů důmka (46%)
[: Už já mosím domů, důmka, :] za dveřama stojí hůlka. Stojí hůlka malovaná, na mý záda nachystaná. Kdo ju chystal? Můj tatíček, že sem nečesal koníček ani dneska, ani včerá, jak v nedělu od večera.1) A dyž přišel do seknice, sedl sobě na lavice. Tatiček k němu promluví, tó hůlku juž v ruce drží. Jak ty, šelmo, darebáku, kde se tóláš až do pátku? Matička se přimlóvala, za vlase ho potáhala. Líto je mně, je velice, neudělám teho více. A jak přinde nedělička, už si sedí u žedlíčka.

Erben 5/198 | Kopali vorali (31%)
Kopali, vorali, já ještě ležel: zpívali, vejskali, já taky běžel. Kopejte, vorejte, já už nemůžu: zpívejte, vejskejte, já vám pomůžu. Naši už mlátili, já eště ležel; voni šli k snídaní, já taky běžel. „Proč běžíš k snídaní, vždyť jsi nemlátil?“ Když už jsem na cestě, už se nevrátím!

Erben 3/112 | Toulali se mládenci (30%)
Toulali se mládenci po tom Starém Kamenci. Toulali se, toulali, až se k Čížkóm[51] Stará mete světnici: Sedněte si, mládenci! „My si u vás nesednem: my si pro Marjánku jdem.“ A my vám jí nedáme, až jí šaty zjednáme. – Už má šaty sjednaný, modrý truhle srovnaný. Mládenci si vejskali, že Marjánku dostali. U Čížků si stejskají, že už dceru nemají. Ti Lazští mládenci ne ratum satum – toulali se po noci – klimboja linka plinka žína kosaři.[52] Toulali se, toulali, k Jersovům se dostali. Stará mete světnici: „Sednete si, mládenci!“ My si u vás nesednem, až Ančičku povedem. Povedem ji pres cestu, k Rosínovům nevěstu. Rosínka před dům vyjde: „My nevěstu nechceme. Ona hrachu nejídá, na mlíko se ošklíbá.“

Erben 2/629 | Naši se mne pořád ptají (21%)
Naši se mne pořád ptají, kde jsem nechal halenu? já ji nechal na pavlači, když jsem hledal Madlenu: Madlenu jsem nenašel, o halenu jsem přišel; naši na mě se vztekali, – že jsem dlouho nepřišel.

Erben 2/035 | Jak pak se má milá (19%)
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“

Erben 5/290 | Hory a lesy (19%)
Hory a lesy, má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vzali mě mocí, má milá, v noci, neměl jsem u sebe žádné pomoci. Na bubny tloukli, muzika hrála; já jsem pryč odcházel, má milá spala. Lidi se ptají, komu to hrají, komu to tak smutně koně sedlají? Nic se neptejte, jen vy mně hřejte, jen vy mně tím spíše koně sedlejte.

Erben 3/071 | Andulka spi (18%)
Andulka spi, Jeníček s ní: co ona neví, on jí to poví – jsouť oba sví. Andulka spí, Jeníček s ní: muziky hrají, lidi se ptají – nic nevědí.

Sušil 1946 | Dyž jsem šel dom z hospody (3%)
Dyž jsem šel dom z hospody, dennička svítila, což mě tenkrát ženuška pěkně přivítala. Pěkně mě přivítala, popadla na mne hůl; já ubohý hospodář musel sem vlezt pod stůl. Tu jsem si teprum spomněl, že já su hospodář, ťukel sem si na trnož: Jakú večeřu máš? Ja, ona je feryna, popadla motyku: Jestli ješče hubú hneš, hneď tě ňú vykopu. Já ubohý hospodář nesměl jsem hubú hnúť, jenom jsem pořád hleděl, jak se mám vyvrsknúť. Jak jsem se z domu dostal, radosťú jsem výskal, do hospody jsem běžel, tam sem si postýskal. A vy, paní hospodská, nalejte mně vína, ať mé srdce okřeje, žena mě pobila.

Sušil 0946 | Na tom našem nátoní (3%)
[: Na tom našem nátoní :] zatočil se šohajíček na vraném koni. Zatočil se sem i tam: Kady se já, moja milá, kady vymotám?1) Vymotaj se, kady chceš, a šak ty mě, můj synečku, milovat nechceš. Chytil tě ju vúpoly, ujížděl s ňú pořád cvalu na pusté hory.2) Posadil ju pod dubem: Živ se tady, má panenko, bukvú, žaludem.3) Já pojedu do Prahy, kúpím ti tam, má panenko, za troník stravy. A za druhý perníku, a za třetí, má panenko, dlúhého věku.4) A za štvrtý kadlátek, a za pátý, má panenko, hedbávný šátek.5) V každém rožku kvítečko, na prostředku, má panenko, zlaté srdečko.

Erben 7/051 | Chodila Maria (3%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.