Erben 3/189 | Vzal jsem si babičku stařičkou

19 words

Erben 3/189 | Vzal jsem si babičku stařičkou (100%)
Vzal jsem si babičku stařičkou, myslil jsem, že něco má: ona má v komoře kohouta, ten jí tam kokrhává.

Erben 2/642 | Tatíčku! hraj – (93%)
Tatíčku! hraj. – „Synu! jakou?“ – My máme slepičku za kamny v košíčku chocholatou. Tatíčku, hraj!- „Synu jakou?“– My máme babičku, za kamny v kožíšku, kudrnatou.

Bartoš 1901 / 1041 | Svaté Jene Nepomucké pros za nás (5%)
Svaté Jene Nepomucké, pros za nás, e s tó svató Kateřenó zachraň nás, nebo se nám jož zle vede, pošlete nám pomoc z nebe na te naše páne, zlomte jim hrtáne. Správec ráno bjehá, hřeši po dvoře, napřed vežhral jož žbán vína v komoře, a jak k němu sedlák vkročí, tak se mo jož hlava točí, to ho začne proklínat, vezma hulko biřmovat. Pudkrabi je cezozemec z Moščenic, dež k nám přešil, ani nemněl pár střevic, jak on se vám včelka boči, a rosol mo teče z oči, je pes zobaté, glgon proklaté. Na robotě s karabáčem tancoje a té chase po zádech s ňém bobnoje, ješle mo nekdo zavrči, tak ho šmikne, až zabrčí, zavolá hned drába, dá mo mastit záda. Na drába já ani nechco žalovat, déte si ho rači zrovna malovat, jož si ho čert poznamenal, rožkama ho obdaroval, on mo neonde, sám k němo donde. Ten pan hrabje só tak zrovna jak oni, každé krécar jož mo zdaleka voni, jdeš-le k němo žalovat káže tě osla osedlat; nezaplatiš hned, mosiš na něm jet. Ve Dřimale ste podmistrem toli let, přece čerta rozomite, leda klet, tolkrát ste do Brna chodil, přeci ste nic nevesódil, moc ste otratil, nic nezaplatil. To trampoto jož dyle snyst nemužem, rač k našemo Jozifkovi me pudem, on nám zajista pomuže, hodi te kloke do lože e s tém Dřimalem, šak je čert po něm. Svaté Jene k té psotě nic neřikáš a nám našo kužo odřit rač necháš; co sme tě naprosele, ten tvuj oltář okrášlele, a te přeci spiš, nás neveslešiš!

Sušil 0342 | A Běž dítě k potůčku (5%)
a) Běž, dítě, k potůčku, umej si hlavičku. Dítě pořád mylo, až se utopilo. b) Běž na lomenicu, dej kúrám pšenicu. Kúry zaspívajú, zlí se spropadajú. Děvče nemeškalo, kúrám nasypalo. Kúry zazpívaly, zlí se spropadali. c) Běž, mé dítě, domů, vylez na komoru. Zavolej slepičky, nahaž jim pšeničky. Jak kohót zazpíval, hned macochu čert vzal. d) Kdes, dítě, kdes bylo, žes doma nebylo? Byla sem u máti, na vás žalovati. Matka nemeškala, krajíc ukrojila, máslem pomazala. Dítěti ho dala a víc ho nebila.

Bartoš 1901 / 0939 | Už ten starý téj mładéj neverí (5%)
Už ten starý téj mładéj neverí, [: zamyká jéj dvere od komory. :] Pusc ma, starý, pusc ma ven z komory, [: veľice ma má hłavenka boľí. :] Otvor si ty z hory okjénečko, [: ovłažíš si své čiervené ľíčko. :] Jaké je to, starý, otváraný, [: ked od nykeľ žaden veter neny. :] Jak za dvere pres prah prekročiła, [: devat płotou na ráz preskočiła. :] Ten desátý boł cełý tŕnený, [: tam si našła svoje potešený. :] Saľľi si tam na pekný trávnýček, [: daľi si tam na tysíc hubyček. :] Tak sa ony społu myłovaľi [: až kohúty na ráno zpyévaľi. :] Idzi, myłá, ke svému starému, [: a já pôjdem ke konu vranému. :] Dze si my ty, mładá žena, boła, [: šak si sa my hrube uzimyła? :] Boła som já, môj starý, v kosteľe [: moľľiła som sa já tam za tebe. :]

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (4%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Sušil 2276 | Náš pan král s králkó pěkně (4%)
Náš pan král s králkó pěkně prosí anebo mosí. Máme krála chudobnýho, na horách obranýho, ale poctivýho. Zajali ho nám na dolách, na horách, na velkých pustinách. Vzali mu dvě sta z práznýho města, dvě sta volů z prázných dvorů. Tři sta koní z prázných maštali. Dobře, že tam neměl nic, byli by mu vzali ješče víc. Děléte, děléte, nás tady dlóho stát nenechéte. Budeme-li tady dlóho stati, budeme vám střechy trhati, pod naše vraný koně stláti, pojedeme za město, spaseme vám obilí všecko. Pojedeme za dědinu, spaseme vám všecku jetelinu. Pojedeme na osení, spaseme vám všecko zelený. A budeme tam tak dlóho pásti, pokad se bude keré klásek na pole třásti, od óvrati až do konce neuživíte kohóta ani slepice. Sáhnite, paňmámo, s pantátem hodně z hluboka, ať vás nebolí ruka do roka a hlava na věky. Také, milá matičko, přidáte nám vajičko, k tomu hodnó klobásu, co se s ňó třikrát opášu, a po štvrtý se na ňu podpírám, ať svó huběnku nadarmo neotvírám.

Sušil 1269 | Sviť měsičku jasno (4%)
[: Sviť, měsičku, jasno, :] už slunečko zašlo. Osviť doly hory do novej komory. V tej novej komoře stele bile lože. Něstel ho vysoko, ustel ho široko. Buděm v něm ležeti, jako dvoje děti.

Sušil 0384 | Na kohótoským vinohrade (4%)
Na kohótoským vinohrade, leží tam šuhaj poróbané, poróbané. Přišla ti k němu jeho milá, slověnko k němu promlovila. Kde pak’s, panenko, kde pak’s bela, že si mě bránit nechodila? A bránila sem, hájila sem, vezma šáteček, plakala sem. Vezmi, panenko, šatu bíló a zakré mně mó krev nevinnó. Hať nad ňó vrane nekvákajó a černý voči neplakajó.

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (4%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.

Sušil 0617c | U kyjovskej Boží muky (4%)
U kyjovskej Boží muky sedijá tam třé kohúti. Žádný neplače, každý zpívá, že si, má milá, žalostivá. Ja, kerak já a překerak mé srdečko nemá plakat? Dyž si spomenu na milého, jaké bývaly slova jeho! Slova jeho přetajemné, mé srdéčko plače ve mně. Ja, mé srdečko plače ve mně, ja, že je všecko rozželené. Ešče, milá, ešče jednú proukaž mně lásku věrnú! A jak ti ju mám proukázat a s tebú si svět zavázat? Byla láska, už jí néní, skovala se do kamení. Do kamení, do drobného, do srdečka falešného.