Erben 4/025 | Tahle sklenička

24 words

Erben 4/025 | Tahle sklenička (100%)
Tahle sklenička, ta je maličká: tou se mi opila moje Anička. Já jich vypil pět, ještě jednou pět: ona jenom jednu, opila se hned!

Sušil 1905 | V nědělu se ja rad napiju (48%)
V nědělu se ja rad napiju, v ponděli zas něrad rozleju, v utery gazduju, hodně sobě při muzice statkuju. Ve středu třeba se zas napiť, ve štvrtek třeba to zaplatiť, v pátek a v sobotu už se lehko porachuje s robotu. Jak přijdě svata nědělička, zas by se pozdvihla sklenička. To je tak deň jak deň, pila by se gořalenka každy deň. Pila by se, dyby byla kasa, edem že peňaze nestača, když něrad pracuju, edem najrači po šenkach fechtuju. Už mi baj o to lude lali, že sem ja hospodař nědbaly, němožu za to byť, slibil sem, že budu k šenkyřům chodiť.

Sušil 2153 | Vyndi vyndi slunko (47%)
Vyndi, vyndi, slunko, za1) makovo zrnko, nevyndeš-li, já vyndu, povedu tě k Závindu.2) Od Závindu k sloupku, zatoč se, holóbku! Holóbek se zatočil, konvu vína natočil. Vynesl ho na kopeček, vypil ho tam baráneček. Píte, píte, páni, šak ste s nama známí. Pojedeme na kopec, uvidíme šest ovec a sydmýho berana se zlatéma rohama. Kdo ty rohy nande, štyry míle zande. Náš tatíček nebožtíček štyry míle zašli, tož ty rohy našli. Skoč, babo, do vody, podé mně podkovy. Nač bych já tam skákala, sukničku si máchala? Kde bych ju sušila? U Pámbička v kótku, na tem zlatým prótku; ten prótek se ohébá, kohót na ňé kokrhá!3)

Sušil 1411 | Hulaj nynaj a neplač (47%)
Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil by si, nemá zač, hulaj, nynaj a neplač. Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil si ho za haléř, vypil mu ho náš taléř. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za zlatý, vypil mu ho bachratý. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za babku, vylel si ho za lavku.

Erben 4/021 | Nalévej nalévej (47%)
Nalévej, nalévej, šenkýřečko krásná! když už je hnedlínko má sklenička prázdná. Nalévej, nečekej, krásná šenkýřečko! když už je hnedlínko vypito pivečko.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (4%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Bartoš 1901 / 0798 | Jedna dvě tři štyry pět šest (4%)
Jedna, dvě, tři, štyry, pět, šest, sedum, osum, devět, deset, a jedenástá hodina, oj neboj sa ňa, má miłá! Dybych sa já teba báła, jakživ bych sa nevydała; ej dyž ťa čujem hovořit, ej hneď ti idem otevřít. Dycky sem ti říkávała, dyž sem s tebú sedávała, v téj našéj síni pod stěnú, že su já pannú poctivú! A včiľ, dyž ňa začepiľi, z méj hłavičky věnec strhľi, ej včiľ sa ti zdám škaredú, že néjsu pannú poctivú.

Sušil 0203 | Nad Kostelcem je černý les (4%)
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.

Sušil 2271 | Za panskými humny (4%)
Za panskými humny zelena travička, žala ju Anička, panska služebnička. Jak travy nažala, pět vinků uvila. Jeden byl z marjanku, ten vam, švarny Janku. Druhy byl z izopku, tento vam, Jozefku; třeti byl z poleji, tento vam, Ondřeji. Štvrtý byl z miřičku, tento vam, Juřičku; paty byl z šalvie, sama v něm chodzuje. Hodila ho na střešku k svojemu potěšku; jak ta střeška spadně, můj vinek uvadně.

Bartoš 1901 / 0622 | Ta Nečická dědina (4%)
Ta Nečická dědina mezi samém stromovím, [: měł sem já tam gaľánečku :] a už za ňó nechodím. Chodijó tam dvá jiní, ti nejsó tak upřimní, [: dé si pozor, ma panenko, :] jeden tě z nich ošidí. Ošidí tě jedenkráť, dvakráť, třikráť, štyrykráť, [: ošidí tě, má panenko, :] ošidí tě nastokráť. Dyž sem měła osnást ľet, ošidiła sem jich pět, [: ešče tebe šiditi mám :] aľe to neuděłám. Na to sem se učiła a do škoły chodiła, [: abych já ty młádenečky :] černooké šidiła.

Erben 7/025 | Úlomek (4%)
(Úlomek.) Poslechněte lidé málo, co se v Domažlicích stalo: byla tam jedna paní, chodil myslivec za ní. Chodil za ní devět neděl, žádný o tom nic nevěděl; až jsou přišli myslivci, vyskoumali ty věci. „Pět set bych vám ráda dala, kdyby se mně vůle stala: byste mně zabil muže, neb už mne mrzí tuze.“ 1)