Erben 5/051 | Má panenko co děláte?

32 words

Erben 5/051 | Má panenko co děláte? (100%)
Má panenko, co děláte? zavázanou hlavu máte! bolí vás? bolí vás? já jsem lékař, zhojím vás. „O lékaře já nestojím, já se radší sama zhojím: můj milej, rozmilej je můj lékař jedinej.“

Erben 2/630 | Nechoďte vy do Pušperka (28%)
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.

Bartoš 1901 / 0781 | Prišło ně psaníčko o půł noci (28%)
Prišło ně psaníčko o půł noci, upadła ně miłá do nemoci, já k ní půjdem, já ju zhójím, já se téj nemoci nic nebójím. Už je deň, už je deň, už je ráno, vychází słúnečko nad Komárno, nad Komárno nad Budínem, zostavaj tu, miłá, s Pánem Bohem. Prídete młádenci na ty čase, budete fasovat patrontáše, patrontáše aj pałoše to budú, młádenci, ženy vaše.

Sušil 2245 | Stojí tyčka prostřeď dvoře (28%)
Stojí tyčka prostřeď dvoře, chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyjce chmélí roste. Až to chmélí otrháme, píva z něho navaříme. Koho my s ním opojíme? A kohož bychom jiného, než mládence Staňkového. Kam pojedem pro nevěstu? Přes ty hory, přes ty doly až k těm Římkům do komory. V tej komoře bílé lože. Na tom loži panna leží. Zavázanou hlavu drží. Na prstě má zlatý prsten. Kdo ten prsten símat bude? Ten zajistě její bude.

Erben 2/166 | Dala se má milá (28%)
Dala se má milá do stonání, že jsem ji nekoupil lemování: já tam pudu, já ji zhojím, já se tej nemoci nic nebojím!

Erben 7/029 | Ach zdál je mi se v (22%)
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.

Erben 2/815 | Pravila jsem pravila (22%)
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“

Erben 2/402 | Žádnej neví co mě bolí (22%)
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, ať mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.

Sušil 0149 | Ovečko ztracená (21%)
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.

Sušil 1667 | Belegrad Belegrad (21%)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.

Sušil 1509 | Kazaua mně máti (21%)
Kazaua mně máti babuuenky hnáti, tam dole po dole k mynařovej vodě. A já sem ich hnaua až na kraj Dunaja, abych uviděua švárného šohaja. Mynářka vyběhua s velikú lopatú, zabiua, babuuku pěkně dubenatú.1) Počkaj, ty mynárko co sa tobě stane, až naša mamička na tebe vypadne. Ručenku ti zuomí, pěkně až po pouy, není taký lékař, co ti ju zahojí.