Sušil 1509 | Kazaua mně máti

61 words

Sušil 1509 | Kazaua mně máti (100%)
Kazaua mně máti babuuenky hnáti, tam dole po dole k mynařovej vodě. A já sem ich hnaua až na kraj Dunaja, abych uviděua švárného šohaja. Mynářka vyběhua s velikú lopatú, zabiua, babuuku pěkně dubenatú.1) Počkaj, ty mynárko co sa tobě stane, až naša mamička na tebe vypadne. Ručenku ti zuomí, pěkně až po pouy, není taký lékař, co ti ju zahojí.

Galko 1/184 | Kázala mi mati biele húsky hnati (51%)
Kázala mi mati biele húsky hnati ([: ta dolu, ta dolu k mlynárovej hati. :] Chytila mlynárka širokú lopatu, [: zabila mi húsku najkrajšiu, kochlatú. :] Počkaj ty, mlynárka, čo sa tebe stane, [: ak moja husička na nôžky nestane. :] Hotuj sa, mlynárka, do panského práva, [: lebo moja húska na nôžky nestáva. :] Počkaj ty, mlynárka, urobím ti škodu, [: stanem na mlynicu, odrazím ti vodu. :])

Sušil 1468 | Hoja hoja (24%)
Hoja, hoja, ty Madlenko Mlynkova, dobře se ti pase? »A mi se zle pase.« Me kravy běhaju a travy hledaju, že ji tu němaju. Hoja, hoja, Helenko roztomila. A požeň ty semkaj, tu je trava velka, napase se ti kravěnka, hoja, hoja. »Ja bych k tobě hnala, ty bys mne zahnala a moju Malenku do škody vehnala, maměnka by mi hřebala, že sem škodu dělala, hoja, hoja, Madlenko moja.« Dy nechceš helekať, daj sobě vyflekať, ja, staru lopatu, co leži za latu; tym starym pometlem, co leži za peklem.

Erben 7/026 | Pase ovčák ovce (24%)
Pase ovčák ovce na zelené louce. Šel tam tudy řezník a s ním strakatý psík. „Zdař pán Bůh, ovčáče! zač dáš čtyry ovce?“ „Čtyry za dva zlaty, jsou peníze taky.“ Peníze vzal, prohrál, ovečky domů hnal. Ovčák žene domů, pán jde proti němu: „Zdař pán Bůh, ovčáče! Kam's dal čtyry ovce?“ „Přišli čtyři vlci, každý vzal po ovci.“ „Máš hůl, měl’s je hnáti; máš psa, měl's ho štváti.“ Nedaleko Lysy ovčáček tam visí.

Sušil 2086 | Kuchařka sa bojí (18%)
Kuchařka sa bojí, škopíček ju honí, putenky ju pomúvajú, že nenosí vody. Vařeje, užice berú svoje rance, poďme, sestry roztomilé, nechť si míchá čím chce. Pec chlebová praví: Daj vám Pán Bůh zdraví; a vy, kamna nemazané, nebudu vám tady. Ohnisko sa pukuo, tak to hrozně buchuo, pýření ven vyskočiuo, všecko sa potlukuo. Ta křenová chasa na poli sa pasua, redekva, jak tam doběhua, zabiua jí prasa. Doběhua tam kvačka, hned sa strhua rvačka, co ste mně prasa zabili, mojeho kmocháčka? Doběhu tam špenát, počau jim hubovat: cože ste vy za junáci, já vás chcu sprubovat. Ta gulatá řepa, ta křičí ze sklepa, že jak na ně ven vyběhne, že jim hned vyklepá. Mrkua na hanýza, ešče ho pobízá: Chytni mrkvu a zatáhni nekde do vývoza.1) Ta panská lebeda, ta křičí: přeběda, co bych radši mohua utéct od teho oběda. Oharek a dyňa sú velká rodina, tykva do sklepa běžaua, donesua jim vína. Jak víno vypili, s tykvú sa pobili, a ono poharečesko na huavu si dali. Tykva byua chytrá, dyňu přeškobrtua a na břuch jí naskočiua, až sa dyňa pukua. Píseň sa zavírá, už je všemu konec, kočka s masem utěkaua, ostau prázný hrnec.

Sušil 1629 | Skalička skalička (18%)
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.

Sušil 1667 | Belegrad Belegrad (18%)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.

Sušil 0149 | Ovečko ztracená (18%)
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.

Erben 5/051 | Má panenko co děláte? (18%)
Má panenko, co děláte? zavázanou hlavu máte! bolí vás? bolí vás? já jsem lékař, zhojím vás. „O lékaře já nestojím, já se radší sama zhojím: můj milej, rozmilej je můj lékař jedinej.“

Smutný 26/040 | Zabiua paníčka pána (18%)
Zabiua paníčka pána

Černík 1908 / 014 | Ej počkaj (12%)
Ej, počkaj, Juro, Jane, čo sa vám dvóm staně, ta naša okenička, ej na vás odpodně. Ej, odpodně, odpadně, aj vám ruku zlomí, ej, nění dochtoríčka, čo vám ju zahojí.