Erben 5/389 | Vy Vorličtí páni

35 words

Erben 5/389 | Vy Vorličtí páni (100%)
Vy Vorličtí páni, 1) napište mi psaní, dejte je mej milej na Pražskej most: aby se vdávala, na mě nečekala; že já si nemůžu 2) z vojny pomoct. 1) Protivinští páni. 2) že já mám ve světě děvčátek dost!

Erben 5/388 | To mně bylo nejhůř (48%)
To mně bylo nejhůř, 1) když mě dali na váz, dali mně koníčka, celej se lesk: všecko se blejskalo, přece se stejskalo od mý znejmilejší na vojnu ject. 1) Protivinští páni na vojnu mě vzali, dali mně koníčka atd.

Erben 9/011 | Kdybych já věděl (32%)
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.

Bartoš 1901 / 1110 | Dybych já věděł že brzo umřu (32%)
Dybych já věděł, že brzo umřu, dáł bych si děłat dubovó truhłu. Dubovó truhłu a złaté víko, aby mě było panenkám ľíto. A na tu truhłu zeľený věnec, aby věděľi, že su młádenec. Do teho věnca růžovó mašľi, aby mně tudy panenky našľi. Aby mě vzaľi, na krchov daľi, a mé rodiče aby płakaľi. Neste mě, neste, na krchov déte, a černó hľinó mě přisypéte! Tudy postavte široké kameň, a tyto słova napište na něm: Ach ľeží, ľeží tu mładý těło, kerý jest rádo panenky měło. Hezký panenky, kerý tu dete, za jeho dušu se pomodľete.

Erben 5/386 | Když jsem šel od Prahy (17%)
Když jsem šel od Prahy s psaním do Kolína, dal jsem tam mou milou pozdravovat: aby se vdávala, na mě nečekala, že já se nemůžu z vojny dostat.

Bartoš 1901 / 1237 | Já jsem svobodný (14%)
Já jsem svobodný, ty jsi se vdala, [: proč jsi na mne, má panenko, :] nečekala? Na místě domu mého mám koňa vraného, a palášek, karabinu, sednu si na něho.

Erben 2/331 | Vyjdu si já na vršíček (14%)
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.

Erben 5/335 | Leť ty ptáčku přes ty lesy (14%)
Leť ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam rodiče: aby pro mě neplakali, že mám veselý srdce. Let ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou: aby na mě nečekala, že já už mám zas jinou.

Sušil 2190 | Já do búdy já do búdy (14%)
Já do búdy, já do búdy, tam budenka prázná, měly mě tam dvě čekati, nečekala [: žádná. :] Já do druhé, já do druhé, vařili tam kašu, dali mi tam na vařečku, ještě podnes kašlu. Já do třetí, já do třetí, tam vařili krúpy, byli by mně rádi dali, ale sem byl hlúpý. Já do štvrté, já do štvrté, tam vařili zelé, byli by mně rádi dali, bylo mně kyselé.

Bartoš 1901 / 0284 | Má děvečko nečekavá (14%)
Má děvečko nečekavá, proč pak's na mě nečekala? bel bech já ti vesázel fjertóšek toralama. Fjertóšek toralama, kordulko goralama bel bech já ti vesázel vod večera do rána.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (4%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.