Sušil 0898 | Vyletěla holubinka z bílého stáda

66 words

Sušil 0898 | Vyletěla holubinka z bílého stáda (100%)
Vyletěla holubinka z bílého stáda, naša dívka dycky plače, že se nevdává. A já plaču a naříkám dávnej příhody, měla sem vínek zelený, spadnul do vody. Neplač, neplač, galanečko, nenaříkaj oň, vychoval sem dvě labutě, poplynú ti proň. Jedna praví: Nepoplynu, neumím plynút, druhá praví: Já poplynu, bych měla zhynút. Labuť plyne; vínek tone až na samé dno; těžko je jí ho dosáhat, dyž je neskoro.

Sušil 0178 | Moja mamuličko (27%)
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.

Sušil 0861 | Dy sem jo šel přes (18%)
[: Dy sem jo šel přes dzědzinu, :] [: čul sem plakać svoju milu, :] hej. O co, mila, o co plačeš? Že mě, synečku, zaněchać chceš. Ješče’s, dzěvečko, hrubě mlada, zajmi kravičky, žeň do stada. Zajmi moje mezi svoje, možu być to všecky tvoje.

Sušil 0999 | Vím já hruščičko jedno (18%)
Vím já hruščičko jedno, já na ňo půjdo ke dňo, vylezo, natřeso, mé milé doneso za její lásko věrnó.

Sušil 2247 | Na tej panskej hrázi (12%)
Na tej panskej hrázi dvanáct se jich schází,1) ach, můj Bože, mocný Bože, což tá láska mnoho může, dvanáct se jich schází. A na tom rybníčku bílá labuť pluje, ach, můj Bože, mocný Bože, což ta láska mnoho může, bílá labuť pluje. Vystřelil tě na ni jeden ze dvanácti, vystřelil tě na ní její bílé2) péro. Aby se to péro v pannu obrátilo! Aby ta panenka dostala mládence.3) Aby ten mládenec dostal její věnec.

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (12%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Erben 2/345 | Letěla tady labutě (12%)
Letěla tady labutě: ach kterak se máš, můj znej milejší, ach kterak se máš ve světě? „Lepší mi ve světě býti, nežli po tobě, potěšení moje, nežli po tobě toužiti. Toužení, to je velká moc: ještě je větší, potěšení moje, ještě je větší, než nemoc. V nemoci pošlu k lékaři: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede na máry. V nemoci pošlu k doktoru: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede do hrobu.“

Sušil 1078 | Zatmělo se mně slunečko (12%)
Zatmělo se mně slunečko. Kdo mě potěší, můj nejmilejší, mý zarmócený srdýčko? Zatmělo se mně ze všech stran, že mně šohajek můj nejmilejší odešel, nevím kam. Letěly tady labutě; překerak se máš, můj nejmilejší, překerak se máš na světě?

Galko 1/207 | V širom poli hruška stojí pekná (9%)
V šírom poli hruška stojí pekná zelená, pod ňou stojí moja milá bárs vyplakaná; biely ručník v ruce má, oči sobe utiera, strom (a) zelený, rozmarínček, za čákov dáva. Prídiže ty, moja milá, do tej kasárni, jaký to tam každý vojak vypucovaný; tambor bije na buben, už ja, milá, preč idem, ej, či tebe žiaľ nebude, keď viac neprídem. Vystúpže ty, moj najmilší, vystúp z gliedy (gliedy) ven, poteš moje smutnuo srdce na jostatný deň. Nemôže to, milá, byť, nemôžem ja z glejdy vynsť, nemôžem ja tvoje smutnuo srdce potešiť. Vyndiže ty, moja milá, ďalej na poľo, jak tam rúbu šabličkami traja Francúza; keby ste to videli, plakať byste museli, jakí to tam krásni chlapci zhynúť museli.

Sušil 0415 | Ach laštověnka černy ptak (9%)
[: Ach, laštověnka, černy ptak, :] ráno vstává, švihotava, mlade ludi ze sna budi. Ach, laštověnko černička, přeleť polečko z nizučka. Přeleť mi ono staveni, hdě je moje potěšeni. Ach, mam srdce zarmucene, jak do trňa zatlačené. Ach, potěš mi ho mily Bůh, něpotěšiš, musím zhynuť. Ach, zhynu ja něnadale, nepřátele stoja všadě. Něpřately mam na sebe, nědaju mi, synku, těbe.

Erben 2/315 | U té naší studnice (5%)
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“