Sušil 1078 | Zatmělo se mně slunečko

39 words

Sušil 1078 | Zatmělo se mně slunečko (100%)
Zatmělo se mně slunečko. Kdo mě potěší, můj nejmilejší, mý zarmócený srdýčko? Zatmělo se mně ze všech stran, že mně šohajek můj nejmilejší odešel, nevím kam. Letěly tady labutě; překerak se máš, můj nejmilejší, překerak se máš na světě?

Erben 2/344 | Zatmělo se mně slunéčko (47%)
Zatmělo se mně slunéčko, ach kdo potěší, moje znej milejší, mé zarmoucené srdéčko! Zatmělo se mně ze všech stran, že mnoho falešných a málo upřímných, že mnoho falešných lidí mám. Nemohu nikam vyjiti, aby mne nemohli ti lidé falešní, aby mne nemohli soudili. Ach suďte, suďte, jak sluší: záplat vám to pán Bůh, vy lidé falešní, záplat vám to pán Bůh na duši. Na duši, tak i na těle, proto že jste všichni, i ti mí přátelé, proto že jste všichni proti mně!

Erben 2/345 | Letěla tady labutě (19%)
Letěla tady labutě: ach kterak se máš, můj znej milejší, ach kterak se máš ve světě? „Lepší mi ve světě býti, nežli po tobě, potěšení moje, nežli po tobě toužiti. Toužení, to je velká moc: ještě je větší, potěšení moje, ještě je větší, než nemoc. V nemoci pošlu k lékaři: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede na máry. V nemoci pošlu k doktoru: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede do hrobu.“

Sušil 0617c | U kyjovskej Boží muky (19%)
U kyjovskej Boží muky sedijá tam třé kohúti. Žádný neplače, každý zpívá, že si, má milá, žalostivá. Ja, kerak já a překerak mé srdečko nemá plakat? Dyž si spomenu na milého, jaké bývaly slova jeho! Slova jeho přetajemné, mé srdéčko plače ve mně. Ja, mé srdečko plače ve mně, ja, že je všecko rozželené. Ešče, milá, ešče jednú proukaž mně lásku věrnú! A jak ti ju mám proukázat a s tebú si svět zavázat? Byla láska, už jí néní, skovala se do kamení. Do kamení, do drobného, do srdečka falešného.

Sušil 0898 | Vyletěla holubinka z bílého stáda (19%)
Vyletěla holubinka z bílého stáda, naša dívka dycky plače, že se nevdává. A já plaču a naříkám dávnej příhody, měla sem vínek zelený, spadnul do vody. Neplač, neplač, galanečko, nenaříkaj oň, vychoval sem dvě labutě, poplynú ti proň. Jedna praví: Nepoplynu, neumím plynút, druhá praví: Já poplynu, bych měla zhynút. Labuť plyne; vínek tone až na samé dno; těžko je jí ho dosáhat, dyž je neskoro.

Bartoš 1901 / 0691 | Mračí sa mračí ze všech stran (19%)
Mračí sa, mračí ze všech stran, od Komárova do Těšan; staň, má miłá, vyprovoď ňa, maľučká chvíľečka je do dňa. A proč pak bych já stávała, svoje no ženky łámała; nech ťa také vyprovodí, s kerús był v hospodě do rána.

Sušil 1845 | Překerak sem já sem přišel (19%)
Překerak sem já sem přišel, překerak so tade sám? Překerak se, má panenko, překerak se vysekám? Mám palášek, šablo, vysekám se snadno, kamarádi zhotíkali, jož je všecko darmo.

Sušil 0349 | Šly děvčátka na jahody (9%)
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)

Galko 3/068 | V kostelanském háji (8%)
V kostelanském háji štyri rozmaríny; čože ma je po ních, žáden mi nevoní. Jeden mi zavoná, druhý mi rozkvitá, už mi ten moj milý odešel do sveta. Odešel do sveta za zelené hory, žáden človek nevie, čo ma hlava boli. Žáden človek nevie, ani neuhádne, za kým mé srdenko ve dne v noci vadne. Žáden človek nevie, ani má mamička, za kým obledajú mé červené líčka. Na kameni stála, tri ručníčky prala, kerý bol milého, ten jej voda vzala. Neber mi, vodička, neber mi ručníčka, lebo si mi vzala švarného Janíčka

Sušil 0702 | Nebudu já robit (8%)
Nebudu já robit jako sem robíval, co bych za svú milú frajery vodíval. Dy sem s jiným došel, toho zalúbila, ze mňa chudobného posměchy robila. Od ní sem odešel, slzy mně kapaly, po drobném kamení jamky vybíjaly. Přišel tatík domů: Šuhaju, co ti je? Utrkla mia kráva, ta kráva bezrohá. Nebyla to kráva, byla to panenka, bodaj neminula slaměného vínka. Slaměný minula, drnový dostala, bodaj sa jí hlava na prach rozsypala.

Sušil 0655 | Mamulenko moja (8%)
Mamulenko moja, žale mia dochoďá, ti moji frajeři všetci mia odchoďá. Jeden mia odešel, druhý sa zjevuje, ale moje srdce za prvším banuje.