Sušil 0797 | U suseda zahradečka

68 words

Sušil 0797 | U suseda zahradečka (100%)
U suseda zahradečka, nasila tam ta dzěvečka marijanku do ni, co un pěkně voni. Pacholci se dovědzěli, na marijanek běželi, běželi naň prudce, měli šatky v ruce.1) Ta dzěvuška rano stala, do zahradky pospichala, marijanku něni, krasa se mi měni.2) U susedů švarny Janek, un mi strhal marijanek. Prošvarny Janičku, strhals mi krasičku. Marijanku, marijanku! Sila sem cě na zahonku, kdo cě sivać3) budzě, dy mne tu něbudzě?4)

Černík 1908 / 033 | Čja že je to (25%)
Čja že je to bielá scena, celá krvú dostriekaná, čo sa chlapci bili pre dva rozmarýny? A vy, chlapci, něbíce sa, prídztě zajtrá večer zasa, rozmarýnku, vám dám, ešče v zahradce mám. Jak sa chlapci dovedzeli, na rozmarýn prileceli, vytrhali ho moc, keď bola cmavá noc. Ale dzievča němeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, išla na žalobu, že má hrubú škodu. Ale dzievča nemeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, že jéj vytrhali rozmarýn zelený. Ale rychtár ten němeškal, cedulenku hněc napísal, poslal po ulici, hdze sú švarní chlapci.

Erben 7/021 | Přihodila se novina (25%)
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (13%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)

Sušil 0195 | Byla jedna vdovička (13%)
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.

Erben 7/051 | Chodila Maria (13%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Sušil 1554 | Nasela jsem marijánku (12%)
Nasela jsem marijánku do zahrádky po záhonku. Nasela sem zeleného pro synečka, pro milého. U Vrtalů hezký synek, bude trhat marijánek. U Kosného hezké děvče, bude trhat boží dřevce.

Sušil 0796 | Pře můj milý marijánku! (12%)
Pře můj milý marijánku! Sela sem tě na záhonku. Sela sem tě zrána, ona zešla tráva. Pře můj milý rozmarýne, už mně všecko ščestí hyne, už mně zahynulo, co mě těšívalo. Před našíma naprotivá, rozmarýn se tam zelená; už se nezelená, maměnka mu nedá. Zelená se mně přes pole; ani to nebude moje. Šohaju zarmócený, chodíváš v cizí strany.

Sušil 1563 | Ke koncu záhonku ke koncu (10%)
Ke koncu, záhonku, ke koncu, navaří hospodyň škubanců. Do konca, záhonku, do konca, peče nám hospodyň baranca. Baranca pěkného, tlustého, našla ho za plotem zdechlého. Do konca, záhonku, do konca, najdem s křivú nohu mládenca. Já by Pána Boha prosila, by sa křivá noha sprostila.1)

Smutný 48/274 | Od konce záhonku v konca ešče (10%)
Od konce záhonku v konca, ešče mám gazdina baranca

Bartoš 1901 / 0804 | (8%)
1. Ľeť, posľíčku, spěšněji k mojimu miłýmu, [: a zkaž mu tam ode mě,:] že ho věrně miłuju. Že ho věrně miłuju, ve svým srdci nosím, [: a zkaž mu tam ode mě :] že ho věrně prosím. 2. Rozpomeň si, synečku, na našu přísahu, [: keró sme přisahaľi, :] dyž sme społem stáľi. Rozpomeň si, synečku, na můj žałostný płač, [: a vezmi si mě k sobě, :] ľebo mi můj vínek vrať. A já si tě nevezmu, vínka ti nevrátím, radši ti ho má miłá, má hołuběnka sivá, ej penězi zapłatím. Ja nemáš ty, synečku, toľi svýho mění, [: abys ty mi zapłatíł, :] můj víneček zeľený. Můj víneček zeľený, po voděnce běží, [: a ta tvoja poctivosť, :] ej na koľíbce ľeží. Můj víneček zeľený, po voděnce skáče, [: a ta tvoja poctivosť, :] ej na koľíbce płače. Ej na koľíbce płače, vołá na tatínka, [: aľe jemu se bľiská, :] ej po boku šabľenka. 3. Těžké je to kamení, co pod vodú płyne, a ešče je to těžší, má ze všech némiľéjší, ej hdo koho miłuje. Já sem sama taková, já sem miłovała, [: vypověděł mi synek :] a zůstała sem sama.