Sušil 0190. | Jedú páni jedú

114 words

Sušil 0190. | Jedú páni jedú (100%)
Jedú páni, jedú brněnskú silnicú, až se jim šablenky na boku libocú. Hoja, chlapci, hoja, ja s vama pojedu a já vám v Opavě košulky prať budu. Kde bys ich, má milá, kde bys ich právala, dyž tam vody není, jen skala, kamení? Já bych si stanula pod lindu zelenú, já bych si natřásla rosenku studenú. Kde bys ich, má milá, kde bys ich věšala, dyž tam plota není, jen skala, kamení? Já bych ich věšala na hedbávnej šňoře, na hedbávnej šňoře, v cisarskej komoře. Kde bys ich, má milá, kde bys ich válela, dyž tam válů není, je skala, kamení? Já bych ich válela na zlatém válečku, na zlatém válečku, s tebú, šohajíčku.

Sušil 0189 | Bude vojna bude (20%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Sušil 1219 | A před Volnym stoja dva (17%)
[: A před Volnym stoja dva duby, :]1) na nich tam hrkaju holubi. Co vy tam, holubci, hrkacě, dy vy tam dzěvečky němacě? A zůstal tež po ni klineček, na kerem věšala věneček. Ach, dzěvečka sedi pod lipu, syneček se vodi s muziku. Poď už, ty synečku, poď domů, uviju ci vinek z hedbovu. Potočim ci jo ho harasem, tvoja sem, synečku, tvoja sem. Potočim ci jo ho liliju, tvoju sem, synečku, tvu milu! Potočim ci jo ho pentličku, tvoja sem, tvoja sem, synečku.

Bartoš 1901 / 0391 | (16%)
1. Nepůjdem já pres ten háj, kady ovčák ovce hnał; ej, rači půjdem siľnicú za tú švárnú děvčicú. 2. Ani tady nebudem, ani domu nepůjdem, ej, moja milá vesełosť: skoro-ľi ťa bude dosť.

Černík 1908 / 284 | Trenčanskú pažicú (13%)
Trenčanskú pažicú chlapci mašírujú, len sa jim po bočkách šablenky blískajú. Dočkajce mna, chlapci, aj já s vami pójdzem a já vám tam dole košielky prac budzem. Hdze bys ty, má milá, telko mydla vzala, abys ty nám šetkým košielky oprala? A já ráno staněm a rosu zeženěm a precár vám šetkým košielky operem. A keď ich opereš, hdze ich sušic budzeš? Tam dole, na dole, na hadbávnéj šnóre.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (12%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Černík 1908 / 302 | Ach Bože (12%)
Ach, Bože, prebože, čo som urobila, keď som pre jedneho šeckých opuscila? Opuscila som si sokola pre páva, lecela bych za ním, něviem, hdze sedává. Sedá on tam hore, v císarovém dvóre, v císarovém dvóre, na hadbávnéj šnóre. Hadbávná šnórečka, velice cenučká, ona sa vrezala do mého srdečka. Vrezala, vrezala, už sa něvyreže, až moje srdénko napoly prereže.

Erben 2/773 | Ženu ženu ženu (11%)
Ženu, ženu, ženu, ženu potřebuju, ženu, ženu, ženu, ženu muším mít: aby mně právala, postýlku stlávala; ženu, ženu, ženu, ženu muším mít. Ženu, ženu potřebuju, ženu musím mít: aby mně právala, postýlku stlávala, pekávala chlíb.

Sušil 1031 | V tej Uherskej Skalici (9%)
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.

Sušil 0982 | Aj v Opavě na rynečku (9%)
[: Aj, v Opavě na rynečku :] [: stoji panna v okenečku. :] Stoji, stoji, lamentuje, bile ručky zalamuje.1) Dva ptačkove ju cěšili, že už jedzě jeji mily. Jedzě, jedzě, už přijechal, sliz s konička a zaplakal. Jak ho mila uhlidala, padla na zem a omdlela. Staň, ma mila, něcěž sobě, cěži mi je nežli tobě. Cěži mi je s tvým vinečkem, nežli tobě s dzicjatečkem. Ty vychovaš, do ludzi daš, ešče z něho ucěchu maš. Mně tvůj vinek budzě cěžky, dyž ja přijdu před sud božsky. Ty budzěš stać a žalovać a ja musim pokutovać. Hraju žily pod koleny o ten věneček zeleny. Hraju, hraju, něpřestanu, že sem podved krasnu pannu.

Sušil 0981 | Aj v Opavě na rynečku (8%)
[: Aj, v Opavě na rynečku :] [: stoji panna v okenečku. :]