Sušil 1718 | Červený bílý tulipán

50 words

Sušil 1718 | Červený bílý tulipán (100%)
[: Červený, bílý tulipán, :] pusť mia, děvečko, na tvé slovečko, pusť mia k vám. Ach, kerak já ťa pustit mám, já su chudobná, nic nemám. Šak mia mamička vydělí, dá mně peřiny bez peří. Ješče sem byla maličká, slibovali mně Janíčka, ješče byl Janek v poviťú, juž mu říkali: Můj zeťu.

Sušil 1272 | Ej Bože Bože co mia muž (44%)
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.

Erben 2/238 | Vyletěla holubička (23%)
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“

Erben 5/325 | Překrásné hvězdičky (23%)
Překrásné hvězdičky, jak jste vy maličky! což jste vy mne těšívaly ty noci celičky! Jedna z vás nejvíce, ta jasná dennice: ta mne vždycky vodívala k mé zlaté panence. Měsíčku v oblacích, jak jsi ty vysoko! jak je má zlatá panenka ode mne daleko! Vždycky mně říkával můj milý tatíček, že mně bude dobře chutnat komisní chlebíček. Vždycky mně říkala má zlatá matička, že mně bude někdy dobra z koleje vodička. Vždycky mně říkával můj milý bratříček, že mně bude pěkně svědčit ten vraný koníček. Vždycky mně říkala má zlatá sestřička, že mně bude pěkně slušet po straně šavlička. Vždycky mně říkali mí milí přátelé, že mě taky jednou v poli nepřítel zabije. Do pole potáhnu, a v krvavém boji ještě jednou si zpomenu na panenku moji. Kopali hrobeček v tom zeleném hájku: ještě jednou mně pozdravte mou zlatou panenku. Měj se tam už dobře, moje potěšení! neplač, nekvil, nenaříkej, radši se pomodli.

Sušil 1605 | Ach pane panáčku (23%)
Ach, pane, panáčku, já vás pěkně prosím, učte mia otčenáš, [: já sa ženit mosím. :] Šablička brúsená, to je moja žena, ona mia vyseká, keď mně bude třeba. Dobře mně říkali má stará maměnka, že mně bude dobrá z kolaje voděnka. Dobře mně říkali můj starý tatíček, že mně bude dobrý komisní chlebíček. Ach, Bože, rozbože, kde já mám rodiče, na vojnu jít musím, mé srdečko plače. Má stará maměnko, hluboko ležíte, na vojnu mia vzali, vy o tom nevíte.

Sušil 2112 | Třeba seš ty hodné jonák (23%)
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.

Erben 2/364 | Ach cestičko cesto ušlapaná (23%)
Ach cestičko, cesto ušlapaná, ach cestičko k mej milej! když jsem k vám chodíval, vaši dceru chtíval, chodil tam jinej. Já k vám chodil, vy jste slibovali, chodil jsem k vám každej den: když jsem já odešel, bned zas jinej přišel, já byl podveden. Škoda cesty, škoda kroků mnoho, škoda koně vraného, že mne mnohokráte k vám, bezpočtukráte nosil smutného!

Bartoš 1901 / 0566 | Frajír miłý frajír (22%)
Frajír, miłý frajír, kdes včéra večér býł? [: Frajírečka moja, nedaľeko teba. :] Frajír, milý frajír, co ti tam říkaľi? [: Frajírečko moja, tobě nadávaľi. :] Frajír, miłý frajír, cos jim na to říkał? [: Frajírečko moja, smutně sem si vzdychał. :]

Bartoš 1901 / 0908 | Stało se Františce (6%)
Stało se Františce, stało se po vůľi, dostała Janíčka v teňučkéj košuľi. V teňučkéj košuľi, v hedbávnéj kordułce; može poděkovat téj jeho mamuľce. Tá jeho mamuľka, ta je starostľivá, vychovała synka jak vrch rozmarýna. Má mamičko stará, dyž nás ráda máte, dyž nás ráda máte, postel nám usteľte. Posteľka dubová, peřina prachová, peřina prachová, gaľánečka hodná. Tatíčku, mamičko, otvírajte vráta, vezu si nevěstu ze samého złata. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránku, nech si nepołámu pérko z maryjánku. S Pánembohem buďte, má mamičko stará, kerá ste ňa sobě težko vychovała. S Pánembohem buďte můj tatíčku starý, kerý ste ňa těžko sobě vychovałi. S Pánembohem buďte dědinské děvčátka, kerá ste bývala moje kamarádka. Dones ty Janošku, dones ty vína žbán, začepijú tobě rozkvětłý tulipán. Dones ty Janošku, dones ty žbán vína, šak už su, Janošku, šak už su tvá žena.

Sušil 0211 | (Nápěv předešlý (5%)
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (5%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)