Erben 2/605 | U kláštera stojí kámen

36 words

Erben 2/605 | U kláštera stojí kámen (100%)
U kláštera stojí kámen, panenka tam sedí na něm; volá: Hoši, pojďte jsem, já už v klášteře nejsem. V klášteře mne nic netěší, ten svět mi je přec milejší: a já ráda tancuju, hezky hochy miluju.

Erben 2/470 | Nad tím naším domkem (42%)
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.

Erben 5/319 | Mládenci mládenci! (42%)
Mládenci, mládenci! co jste se dočkali, že vám vaše vlásky v Praze vostříhali? Vlásky vostříhali, bílej kabát dali, a tak vás zahnali zrovna na Maďary. Maďaři, Maďaři! co sobě myslíte, že tak české hochy tuze zabíjíte?

Bartoš 1901 / 0662 | Naša zahrádečka pľetená (18%)
Naša zahrádečka pľetená, v ní rozmarýn růža červená, a v ní rozmarýn, a já o něm vím, kdy sem ho seła. Dyž sem maryjánek střihała, chłapcom za kłobúčky dávała; enom jednomu, svému miłému, sem ho nedała. A mám-ľi já tady vartu stát? Já sa možu jít domu vyspat, a jak sa vyspím budu červená jako maľina. Ešče si naséju marjánku tým Těšovským chłapcom na památku. Chłapci, pojďte k nám, maryjánek mám, a já vám ho dám. On sa na mně tuze rozhněváł, v hospodě ně vínka nezavdáł, vínka nezavdáł, do tanca nezváł, tak ně uděłáł. Už sem zapoměła na otce, také zapomenu na chłapce, na tě můj miłý, můj roztomiłý, na tě do konce. Už sem zapoměła na matku, zapomenu aj na zahrádku, v kerém sem stáła, kvítí trhała, chłapcom dávała. Už sem zapoměła na bratra, také zapomenu na vráta, v kerých sem stáła, si namłúvała, do bíłého dňa. Ešče tě, synečku, přistrójím, a potom já tobě vypovím, včiľ ti to povím: o tě nestójím, o tě nestójím.

Erben 3/027 | Jaké to trápení (17%)
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.

Erben 3/010 | Nestůjte mládenci pod okny (17%)
Nestůjte, mládenci, pod okny, pojďte radš do světnice: jest-li vás nožičky bolejí, sedněte na židlice. My jsme k vám nepřišli posedět, my jsme se přišli poptat: vy máte tři hezké děvčata, můžem-li jednu dostat. Neber si, Jeníčku, takovou, která je tuze pyšná: ona by snad ani za tebou ze dveří ven nevyšla. Neber si, Jeníčku, takovou, která je zamračená: ona by se na tě mračila od rána do večera.

Bartoš 1901 / 0819 | I usnul jsem pod stromečkem (17%)
I usnul jsem pod stromečkem, byla malá chvílčička. Zde jsem spatřil rasidenci, kde přebývá Matička. Probudím se a uhlídám Marie krásný obraz: Pojďte ke mně, milé děti, já Syna prosím za vás. Tu jsem radostí naplněn, přednáším to všem lidem; poďme Matku Krista prosit, ať do bídy nepřijdem. Ty jsi Krista Pána matka, kdo tě věrně požádá, ze všech bíd a protivenství pomáháš věrně ráda. Panny, poďte, vínky vijte, darujte je Matičce, ’ a to pobožný růženec, modlete se ze srdce, A co pak vy, mládencové, Marii darujete? čisté srdce, Krista matce s ochotností věnujte. Vy sirotci opuštění, na vás je těžko hledět, nech kdo, jak chce souží těžce, všecko musíte trpět. A vy vdovy opuštěné, vy nemáte zastání, poďte s mládenci, pannami — do Křtin k Panně Marii. Prosme Boha, manželové, by se ráčil smilovať, naše dítky i příbytky ode zlého zachovať. Popros Syna, Matko milá, když budu míť z světa jíť, abych se moh z hříchů vyznať a tvé jméno oslaviť.

Erben 5/393 | Myslivci myslivci! (16%)
Myslivci, myslivci! vy verbujete, já bych se k vám taky dal, mne nevemete: já stříleti neumím, frajkunstům nerozumím: já se k vám přece dám, snad se naučím. Nic se, bratře, nestarej, pojď, podej ruku; vem klobouček na hlavu, šavličku k boku: však my ukážem tobě na tom Pražským ostrově: jest-li se ti průba zdaří, čest bude tobě. Hej, bratří, nestůjte! hledte nalejvat, novýho kamaráda pojďte přivítat: ruku jemu podejte, na zdraví mu připité: muzikanti, vesele marš nám zahřejte! Bratři kamarádi! veseli buďme, a těm karabáčníkům teď se vysmějme: že jsme jim zrak vytřeli, dali jsme se, kde chtěli; až nás oni odvedou, jsme nečekali.

Erben 4/107 | Kam pak pojdeš Jiříku? (16%)
Kam pak pojdeš, Jiříku? „Do hospody, tatíku!“ Máš peníze, Jiříku? „Ani grešli, tatíku!“ Zůstaň doma, Jiříku! „Pojdte taky, tatíku!“

Erben 5/092 | Přijel z města pan pernikář (16%)
Přijel z města pan pernikář, přijel, holky, k nám: pojďte, pojďte kupovati hochům marcipán.

Erben 5/299 | Těžko mě matička (13%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!