Bartoš 1901 / 0634 | Holóbek vrká zezulka kuká

59 words

Bartoš 1901 / 0634 | Holóbek vrká zezulka kuká (100%)
Holóbek vrká, zezulka kuká aj, v lese na buku. Co pak tam děláš, můj znejmilejší, v zeleným lesíku? Proč pak mě nechceš, proč nemiluješ? Proč ty mě nemáš rád? Proto že’s šelma, chodíš za jinéma pravdu ti povidám. Dé te mně šátek, šátek vešité, já ti jé veperu, abes měl čisté, dež pudeš k milé, dá-li Bůh v nedělu.

Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (30%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.

Erben 2/369 | Kukačka kuká (21%)
Kukačka kuká, holoubek vrká na zelenej volši: což ty si myslíš, můj. znejmilejší, že jsem já nejhorší? Ach nejsem nejsem, šáteček dej sem, á ti ho vyperu: abys měl bílej, až pudeš k jinej v sobotu k večeru. 1) 1) pozveš mě na svatbu.

Sušil 0153 | Sem pospěšte ptáčátka zvířátka (21%)
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.

Erben 2/534 | Nejsi tak nejsi (20%)
Nejsi tak, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi tak, nejsi, jak se mí děláš: falešné srdce máš, darmo to zapíráš; nejsi tak, nejsi, jak se mi děláš! Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi, nejsi, jak se děláš: falešné srdce máš, nic si mne nevšímáš; jednou, jednou v tom se shledáš! „Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ, nedbám, nedbám, že mne nechceš: takových chasníků na každém hřebíku, jako, jako, jako ty jseš!“

Erben 2/524 | Měl jsem já panenku (20%)
Měl jsem já panenku jako rozmarínku, měl jsem já panenku jako obraz, anděl je na nebi a růže na zemi – když mne nemiluješ, hrom té rozraz! Pro jedno stvoření svět ještě obstojí, pro jedno stvoření nezahyne: já pudu do kraje, kde štěstí mé zraje, tam sobě namluvím děvče jiné.

Erben 2/608 | V tom pokojíčku (17%)
V tom pokojíčku na bílým lůžku vije tam má milá, holka roztomilá, pěknou kytičku. A v té kytičce holoubek vrká: že je moje milá, holka roztomilá, šelma veliká. „Ty‘s ještě větší, můj nejmilejší! za jinýma chodíš, s jinýma se vodíš! ty’s šelma větší!“

Bartoš 1901 / 0397 | (14%)
Na našé zahrádce zezulka kuká, na našé kadlátče sova yéská, sedléte koně, sedno si na ňé, pojedo k mé milé ješče dneska. Pověz mně, má milá, máš-li mě ráda, jesli mě úpřímně miluješ? Švarné synečko, já ti mám ráda, aj, so já ti věrná galánečka. Pověz mně, má milá, proč’s brzy stala, dež ješče měsíček nevešil? Já stala brzy, všecko mě mrzí, že’s k nám tak dlóho, synečko, nešil.

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (10%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Erben 2/322 | Zakukala žežulička (9%)
Zakukala žežulička v lese v oboře, ach, v lese v oboře! zaplakala má panenka doma v komoře, ach, doma v komoře! Proč pak pláčeš a naříkáš? vždyť ty budeš má: až žežulka o vánocích třikrát zakuká. „Jak pak nemám naříkati, když nebudu tvá: vždyť žežulka o vánocích nikdy nekuká! Vyrostla mi rozmarinka pěkná zelená: měla jsem já milovníčka – už ho má jiná!“

Erben 3/203 | Hodnou ženu mám (9%)
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!