Sušil 0534 | Hradišču Hradišču

84 words

Sušil 0534 | Hradišču Hradišču (100%)
Hradišču, Hradišču, na dole, na blatě, nemožu, synečku, zapomenót na tě. Já bych zapomněla, dybych jenom mohla, dybych tě, synečku, vorat neviděla. Vorat neviděla, praskat neslyšela, šak bych já, synečku, na tě zapomněla. Dobře je přivykat, ale zle odvykat, ale ješče horší srdečko zamykat. Já sem si ho zamkla na devět zámečků, tys mně ho odemkl, falešné synečku. Falešné synečku, falešné jsi hrubě, že mně ukazuješ svó lásku na dubě. Ten dóbek uvadne, lestí z něho spadne, tak se našé lásce nekdy konec stane.

Sušil 0927 | To šaratské pole (35%)
To šaratské pole se zbéšovském polem, rozpustil syneček vraný koně po něm. Rozpustil, rozpustil, nemůže jich chytnót, nemůže od milé nadobře1) odvyknót. Nemůže odvyknót, ani neodvykne, dokud ty koničky syneček nechytne. Lehko je přivykat, těžko je odvykat, těžko je srdečko na zámek zamykat. Zamknu já ho, zamknu na tech devět zámků, desáté nemůžu, pro tebe, šohajku.2)

Bartoš 1901 / 0580 | Dyž's ty ňa nesceła (18%)
Dyž's ty ňa nesceła, měłas ně povědět, že tvé čérné jočka nescú na mňa hľedět. Co je ňa po tobě, po téj tvojí hubě, dyž ně ukazuješ hałúzku na dubě. Co je ňa po tobě po tvéj pěknéj krási, dyž sú ostrihané moje čérné vłasy.

Sušil 1630 | Smutná je mně ke Hradišču cesta (18%)
Smutná je mně ke Hradišču cesta, plače o mně galanečka hezká; plače o mně, ruce zalomuje, že se pro mne koníček širuje. Neplač o mne, potěšení moje, šak mně šijú v Brně šaty nové. Šaty nové a kamaše černé, neplač o mne, potěšení věrné.

Sušil 1673 | Oj přišlo mi přišlo (13%)
Oj, přišlo mi, přišlo včera večer písmo, a že už ja tuším, maširovať musím přes fridecké město. Neplač, děvča, o mne, že sem já na vojně, šak mne nechytali, ani nevázali, šel sem dobrovolně. Kterak nemám plakat? Vidím ťa oblíkať. Pěkný kabát bílý, můj synečku milý, kerakž ťa odvykať? Zapomeneš snadně, má děvečko, na mne, tak jak to jablečko, dyž s jabloně spadne, A dyž ono spadne, po zemi se kúle, až sa můj syneček po tom světě túle.

Sušil 1027 | V té našé zahrádce (10%)
V té našé zahrádce só růže červený, [: zapřihé, šohajo, štere koně vraný. :] Šohajek zapřihá, pořád se vobratí: Podé mně, má milá, biča a voprati. Jak mo podávala, žalostně splakala: Kyž sem ti, šuhajo, bela nepoznala. Bela nepoznala, ani neviděla, bela bech, synečko, dobře odělala. Zpomeneš, zaplačeš na mó věrnó lásko, až já bodo nosit paláš na řeťázko. Paláš na řeťázko, premované klobók, nemožu na tebe, synku, zapomenót. Zpomeneš, zaplačeš, na mó lásko věrnó, až já bodo ležet pod tó zemjó černó. Pod tó zemjó černó, pod tó néčerňéší, zpomeneš, zaplačeš, moja némiléší. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, šuhajo, zapomnět nemůžo.

Sušil 0681 | Nad Podolí je hájíček (10%)
Nad Podolí je hájíček, [: v něm se prochází :] šuhajíček. Má na hlavě z pantlé klobók, nemužu na tě zapomenót. Zapomenu, ale těžko, kam se vobrátím, všade teskno.

Sušil 0682 | Můj milé má černé klobók (9%)
Můj milé má černé klobók, nemůžu já zapomenót, nemůžu já, nemůžu na tó červenó růžu. Můj milé má zlatý pírko, viselo mu přes ramínko, viselo mu, viselo, mý srdečko těšilo.

Bartoš 1901 / 0604 | (7%)
1. Ach máło ty ně, miłá, máło ty ně věříš, že małým okénečkem dycky za mnú hľedíš. Ach, jak bych ti, synečku, jak bych ti věřiła, dyž sem já tvoju łásku v něděľu zkusiła. Ach ťažko je ně ťažko na mojém srdečku, ach, jak by ně ho zvázáł hedbavnú šňůrečkú. Ach, hedbavná šňůrečka, ona je teňučká, ona sa ně vřezała hrubě do srdečka. 2. Ach synečkova mati, ona je tak dobrá, nedała si ně vzít, že su já chudobná. Ach já na ňu odkážu, takovú otázku, nech si svoje syny uváže na provázku. Ach ľesti nezdrží, súkenný provázek, nech si dá uděłat cigánu řetázek.

Sušil 0536 | Karlovické hatě (7%)
Karlovické hatě na vodě, na blatě, nemožu zapomnět, šohajínku, na tě. Bodaj tě, šohaju, bodaj tě nebylo, co by mé srdenko na tě nemyslilo. Zapomeneš na mně, mé srdenko, snadně, dyž su u muziky, nepohlídej na mně. Jak bych zapomněla, na tvé sladké slova, co sme rozprávěli v našem humně stoja?

Erben 7/015 | V Černovicích v hustém lese (7%)
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“