Sušil 1426 | Ach můj Bože co mám

19 words

Sušil 1426 | Ach můj Bože co mám (100%)
[: Ach, můj Bože, co mám dělať, :] [: mám sa ženiť, :] či vandrovať. Vandroval bych, nohy bolá, ženiť sa mi nedovolá.1)

Galko 1/295a | Ach, bože môj, čo mám robiť (99%)
Ach, bože môj, čo mám robit, či sa ženit, či len tak byt? Ženit sa mi nedovolá, vandrovat ma nohy bolá. Ach, bože môj, čo mám robit, či sa ženit, či len tak byt? Vezmem starú, tá bude pit, mladá bude iných lúbit.

Bartoš 1901 / 0571 | Ej já ubohý (98%)
Ej já ubohý, [: co mám děłat? :] Mám-li sa žénit, [: či vandrovat? :] Ej vandrovat ňa [: nohy boľá, :] ej žénit sa ně [: nedovoľá. :] Ej kážú sa ně [: ožéniti, :] ej já sa bójím, že ňa bude žena biti.

Sušil 1428 | Oj Bože můj Bože (12%)
Oj, Bože můj, Bože, oj, co ja mam dělać? A mam-li ja služić lebo mam vandrovać. Oj, vandroval bych ja, nožičky mne bolu, oženil bych se ja, mam velku něvolu. Půjdu-li do světa, budu cuzozemec, ešče tam potracim svůj panensky věnec. Budu-li vojakem, nejsem prubovany, zhynu brzy v kratce jak rosička ranní. Budu-li žebrakem, budu torbu nosiť, nad svymi krajičky budu se honosiť. Budu pustelnikem, cělo je nězvykle, dvakrat, třikrat v tydni posty spravedlive! Budu ja putnikem, budu putovaci, nad svymi hřichami pokani činici.

Sušil 0196 | Bylatě stará kovářka (11%)
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)

Sušil 1427 | Ach můj Bože co mám činit (10%)
Ach, můj Bože, co mám činit, vandrovať-li, či sa ženit? Vandroval bych, nevím kady, zarůstly mně cesty všady. Zarostly mně drobným gúčím, už sa, milá, s tebú lúčím.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (10%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Sušil 2224 | Kampak povandruješ (10%)
Kampak povandruješ, kozle můj? Do Drážďan, do mlejna, pane můj. Co tam dělat budeš? Násypky přenášet. Copak tam jest budeš? Vopišky s plevama. Copak tam pit budeš? Vodičku z vantroka. Kdepak líhat budeš? V kuchyni u pece. Čímpak se přikryješ? Pometlem od pece. Kdy se ženit budeš? Za štyry neděle. Kerou si brat budeš? Kozičku Vavrovu. Jaky dáš koláče? Co vlezou do pece. Pročpak tak veliké? Taky dám kozičce. Jak budeš tancovat? Hup hup hup, šupšupšup. Jakpak budeš zpívat? Bebebe, mememe.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (9%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Sušil 1384 | Oře sedlak na roli (9%)
[: Oře sedlak na roli :] [: a ženka mu pohoni. :] Navrać, ženko, ku domu, pojedzěmy k snidaňu.1) Dy do domu přijeli, kuska chleba něměli. Jak na sebe pohledli, tak jak by se najedli. Strůj se, ženko, strůj se zas, pojedzěmy orać zas.2) Než bych měla zas orać, volila bych vandrovać. Vandruj, ženko, letko, dvě a na třeci přidz ku mně. Třeci letko přichodzi, ženka domů něchodzi. Rolo, rolo, rolo ma, tys je velká něvola. Dyby přišla ženka ma, už by mi něrobila. Ach, dyhy ju Pan Bůh dal, nic bych ji dělać nědal. Ene bile lože stlać, svoje děci kolibać.

Sušil 0300 | Při jednej dolině (8%)
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.