Erben 2/056 | Koně vraný koně

37 words

Erben 2/056 | Koně vraný koně (100%)
Koně, vraný koně pod javorem stojí, a má nejmilejší na pole se strojí. „Kdybych já věděla, čí to jsou koníčky, navážila bych jim studené vodičky. Kdybych já věděla, že jsou hocha mého, nasypala bych jim ovsa zrnatého.

Erben 2/295 | Kdybych já věděla (61%)
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.

Sušil 0598 | Dybych já věděla (60%)
Dybych já věděla, kde já budu bývat, já bych tam chodila lavice umývat. Lavice umývat, aby byly bílý, aby na ně sedlo moje potěšení. Dybych já věděla, kdo mě s milým lóčí, nasypala bych mu soli plné oči. Soli plné oči, mezi zuby písku, aby nerozváděl našu věrnó lásku.

Kdybych já věděla (59%)
Kdybych já věděla, kdo mě s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči; soli mezi oči, písku mezi zuby, aby nevypouštěl falešných slov z huby. Kolik je zrníček na jedné bylince, tolik upřímnosti při každé panence; kolik je zrníček na jednom jalovci, tolik falešnosti při každém mládenci.

Erben 2/356 | Ach kýž jsem za vodou (31%)
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.

Erben 2/370 | U panského dvora (27%)
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.

Erben 2/470 | Nad tím naším domkem (27%)
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.

Erben 2/471 | Jsem-li já chudobná (27%)
Jsem-li já chudobná, chudobné mateře: předce neotevřu ledakomu dvéře. Dříve než otevru, já se jeho zeptám: jest-li stojí za to, že já mu otvírám? Nestojí-li za to, však já mu odpovím: že o takového hocha darebného docela nestojím.

Erben 2/488 | Co ty ptáčku jeřabáčku (27%)
Co ty ptáčku jeřabáčku nade mnou lítáš? jakou neseš mi novinu, že tak štěbetáš? „Nesu, nesu ti novinu, nesu tobě zlou: že tvůj ze všech nejmilejši chodi za jinou.“ Když si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám; smutku pro něj neponesu, ani ho nemám. Proč pak bych já smutná byla a se soužila: když jsem hocha takového ráda pozbyla!

Erben 2/257 | Červená modrá fijala – (27%)
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?

Erben 2/087 (27%)
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.