Erben 2/230 | Otče otče otče otče náš –

43 words

Erben 2/230 | Otče otče otče otče náš – (100%)
Otče, otče, otče, otče náš – má panenko, jak se máš? Zdráva, zdráva, zdráva, zdráva jsi – když mě vidíš, ráda jsi. Věřím v pána Boha – že jsme rádi oba: Desatero boží – když hubičky hoří. Andělíčku boží, strážce můj – ty jsi moje a já tvůj.

Sušil 0156 | Spala bych spala ale ne sama (40%)
Spala bych, spala, ale ne sama, s Pánem Ježíšem, s anjelíčkama. Ještě bych k tomu modlitbu dala,1) dybych s Panenkou Marií spala. O, Kriste, Kriste můj nejmilejší, tobě poroučím tělo i duši.2) Stup, můj Ježíši, do srdce mého, najdeš tam, najdeš Jesu napsáno. Svou duši kladu do tvých pěti ran, nechť v tvé milosti život dokonám.3) Při mém skonání stůj anjel strážce, Maria Panna orodovnice.4)

Erben 2/500 | Ach vysvěť ty jasný (39%)
Ach vysvěť ty jasný měsíčku! brzo-li k nám přijdeš, Jeničku? „Nepřijdu, nepůjdu, milovat nebudu tebe, andělíčku. Přišel jsem k vám včera v poledne, tys teprv vstávala z postele: taková panenka žádná hospodyňka do smrti nebude!“

Galko 1/019 | Mám ja milučkého, mám (16%)
Mám ja milučkého, mám, lenže sa ja s ním hnevám; ale v boha verím, že sa ja s ním zmerím; mám ja milučkého, mám. Mám ja milučkého, mám, jemu srdce, ruku dám; on sa už nehnevá, bo mňa veľmi rád má; mám ja milučkého, mám. Mám ja milučkého, mám, za celý svet ho nedám; už sa mu ja sľúbim, bo ho veľmi ľúbim; mám ja milučkého, mám.

Černík 1908 / 278 | Milovala som ťa (16%)
Milovala som ťa verně ze srdečka svého, verila som tvoje slova, ale už je darmo, dokel som něvedzela, že je láska falešná, včil už verím, aj uznávám, keď sama ostávám. A ta tvoja stará máci, ta je tom príčina, ta nám toho velikého žalu narobila; tebe braňja rodiče, něchodzievaj k nám viece, povedz pravdu, něchodz za mňú, nětrap moje srdce. A keď tebe tak dávajú statky a cisíce, se mňú ty ništ nědostaněs, len uprimné srdce; trebár som já chudobná, k roboce som šikovná, a kerá má velké statky, ta je na ništ hodná.

Sušil 0198. | Jak z vojenky přijechal (16%)
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.

Sušil 1335 | Za horama za tém černém lesem (16%)
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (3%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Sušil 0269 | Na tureckém pomezó (3%)
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)

Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (3%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.

Sušil 0884 | Škoda mojeho synečka (3%)
[: Škoda mojeho synečka, :] jeho dobrého slovečka. Jak on mi ho dobrý dával, dyž on za mnó chodívával.1) Mám já srdce jako kameň, hoří ve mně jako plameň.2) Hoří, hoří, nepřestává, že mě milý zanechává. Dyž zanechá, nech zanechá, šak už na mně jiný čeká. Jeden menší, druhý větší, majó obá černý oči. V tem Lipníku jarmak bude a můj milý na ňé půjde. Co mě kópíš na jarmace, ty moje upřímné srdce? Kópím já ti pentlu modró, to máš, milá, na rozchodnó. Dyž tu pentlu zapletala, přežalostně zaplakala. A kdež jest ten, jenž ju kópil, ten mé srdečko zarmótil.