Erben 2/684 | Zasazuj Honzíčku

49 words

Erben 2/684 | Zasazuj Honzíčku (100%)
Zasazuj, Honzíčku, zasazuj koně, pojedeme nima k Zlatej Koruně: v Zlatej Koruně vesele hrajou, mládenci s děvčaty pěkné tancujou. Pěkně se mnou tancuj, pěkně se mně toč; já ti koupím šátek, abys měla proč: šátek červenej, má láska je v něm: jest-li mě ráda máš, tehdy si mě vem.

Erben 5/069 | Což jsem já zajíček (43%)
Což jsem já zajíček neštastný! když vyjde slunéčko překrásny, do pole táhnu, běhy natáhnu, semotam se točím, sklíčím se: ach já myslivečka bojím se! Sednu si v jeteli na kraji, poslouchám, kde ti psi hafají: běží-li ke mně, hrkne to ve mně, honem zas do lesa pospíchám – kam já se ubohý podít mám! Myslivec nadchází dolinou, a za mnou sledníci křovinou; tehdy už bije hodinka moje: myslivec naměří, vystřelí, dojde si pro mě, je veselý!

Erben 2/678 | Ty mlady panenky tancujou (22%)
Ty mlady panenky tancujou, ty stary stojí k tomu: vzkažte je, mládenci, pozdravit, aby šly radši domů. „Nepudem, truc na truc nepudem, zůstanem zrovna tady: budeme napořád vochlovat, ty co jsou ještě mlady.“

Erben 2/728 | Tskhle v Rokycanech (22%)
Tskhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po lehoučku tancujou: takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po maloučku pracujou. Má milá máti! mám-li mu dáti hubičku nebo dvě, že mi je vrátí. „Mé zlaté dítě! ošidil by tě: dal by ti hubičku, zanechal by tě.“

Erben 2/669 | Na vršíčku v hospodě (22%)
Na vršíčku v hospodě muzika tam hraje: podme se tam podívat, kdo to tam tancuje. Tancujou tam vojáci, mají bily šaty, zeleny vyložení, oficíři taky.

Erben 2/456 | Jen se ty šátečku (14%)
Jen se ty, šátečku, vesele toč: můj milej se hněvá, já nevím proč? Když hněvá, ať hněvá, 1) já nic nedbám; takového štěstí všude dost mám. Takové štěstí mně všude květe: pod našima okny v zimě, v letě. 1) Když hněvá, ať hněvá, budu taky; roztrhám tu lásku na caparty.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (14%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Erben 2/673 | Toč se děvče toč se (13%)
Toč se, děvče, toč se, dokud tě mám v ruce: až tě z ruky pustím, Bohu tě poručím, ať si tě má, kdo chce. Kýž je mi tak vždycky, jako je nyníčky: já bych k vám nechodit a se vás neprosil, vy pyšné holčičky![35]

Bartoš 1901 / 0879 | Nahrabaľi zme fůru sena (12%)
[: Nahrabaľi zme fůru sena, :] [: už je Hanička začepená. :] [: Nahrabaľi zme ešče větší, :] [: jak to Haničce pěkně svěčí. :] [: Toč sa, děvčino, toč sa kołem, :] [: ostávajte tu s pánem Bohem. :] [: Toč sa, děvčino, toč sa ešče, :] [: jak z tebe było hezké děvče. :]

Bartoš 1901 / 0889 | Toč sa Moravo toč sa kołem (12%)
Toč sa, Moravo, toč sa kołem, [: čep sa, Haničko, čep sa honem. :] Už sa Morava, už sa točí, [: už sa Hanička, už sa čepí. :] Už sa Morava zatočiła, [: už sa Hanička začepiła. :] Toč sa Moravo, toč sa kołem, [: buďte drúžičky s Pánem Bohem. :] Toč sa Moravo na dvě strany, [: zdravy drúžičky heľékały. :]

Bartoš 1901 / 0960 | Vrť se miłé vřeteno (12%)
Vrť se, miłé vřeteno, toč se, kołovrátku, ať namotám přadeno z sporého potáčku. Pochváľí mně hospodář, že sem hodná přástka, že nemrhám hodinu, ospałá zaháľka.