Erben 2/201 | Stála na pavláčce

43 words

Erben 2/201 | Stála na pavláčce (100%)
Stála na pavláčce v kmentovej košilce, šněrovačku měla s portičkama; a já pořád prosil, klobouk v ruce nosil, aby mi ustlala peřinkama. Ona mi povídá, že ještě je mladá, že ještě husičky neškubala; až bude škubali, že mi chce ustlali pěknejma bílejma peřinkama.

Erben 3/005 | Však já si ještě to (47%)
Však já si ještě to dovedu, že já za mou milou pojedu. Pěknejma koníčky vranejma, kterejma jsem jezdil do mlejna. Do mlejna, ze mlejna zas domů, zrovna mej panence do dvoru.

Sušil 0183 | Za Opavu na rovni (25%)
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.

Erben 2/509 | Má milá se hněvá (25%)
Má milá se hněvá, já k ni nepudu, já se ji za slovo prosit nebudu; když mně ho nedá, dá mně ho jiná: otevři, hubičko! jsi-li upřímná. „Jak jsi ty, holečku, jak jsi ty blázen: já jsem ti ustlala, ty jsi leh‘ na zem; já ti ustlala bílou peřinou: ty jsi se rozhněval, šel jsi za jinou!“

Sušil 0274 | Objel syneček kolem černý les (24%)
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.

Sušil 0380 | V tem Brodečku na kopečku (19%)
V tem Brodečku na kopečku bijó se tam o děvečku; 1) o keró, o keró? O tó, co má šněrovačku červenó. 2) Tak se o ňu posekali, až tam jednoho nechali, synečka milého, a už teče potok krvi od něho. 3) Kdo nevěří, nech tam běži, šak tam ešče šabla leží, šablička krvavá; umévá ju jeho milá slzama. Pokud ešče živa budu, černo pantlu nosit budu pod šátkem v lelíku, za tu lásku, můj obrázku, velikó.

Erben 2/693 | Naše Káče pláče (19%)
Naše Káče pláče, co je jí? Ukradli ji sukni zloději; ukradli jí ještě více, šněrovačku i střevíce; proto Káče pláče, to je jí. Naše Káča pláče, co je jí? Ukradli jí sukni zloději. Ukradli jí taky střevíce, aby nechodila k muzice. Ukradli jí taky dřeváky, aby nechodila s vojáky.

Erben 2/619 | Káča má Káča má (19%)
Káča má, Káča má šněrovačku s prýmama: kdo chce s Káčou tancovali, nesmí ji je zamazati; Káča má, Káča má šněrovačku s prýmama. Káča má, Káča má šněrovačku s kolama; kdo chce Káču milovati, musí na ni odprodali 1) pár koná, pár volu, naposledy stodolu. 1) musí umět počítati, čtyry sta, nebo pět, bude Káča jako květ.

Erben 5/041 | Hrály dudy u Pobudy (19%)
Hrály dudy u Pobudy,[71] já jsem je slyšela – dávali mně zahradníka, já jsem ho nechtěla; a já radši krejčího, ten je něco lepšího: ušije mně šněrovačku z portele něčího.

Erben 2/793 | Já jsem lidi já (7%)
Já jsem, lidi, já jsem miloval jen špásem; teď jsem myslil opravdu, musím jíti na faru. Pane páter! prosím, klobouk v ruce nosím: toho špásu nechejte, s mou milou mě oddejte. Já jsem, já jsem, já jsem! miloval jsem špásem: když jsem začal opravdu, musil jsem jít na faru. Faláře jsem prosil, klobouk v ruce nosil, aby mi to odpustil, čeho jsem se dopustil. On odpustit nechce, až si vezmu děvče: jest-li si ji nevezmu, že musím jít na vojnu.

Erben 2/357 | Loučení loučení! (7%)
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.